MIKULÁŠI ALŠOVI
K 18. LISTOPADU 1902
I když je časem třeba do pláče,
což na tom, jen když v trudu hořkém vzplanem
vždy novou nadějí: trp, kozáče,
však přece jednou budeš atamanem.
Buď, atamane, zdráv! Skráň hrdě vznes,
však nevytrpěls v celém žití málo –
co bylo, bylo! – Vítězem jsi dnes
– však nikdo neví, co to krve stálo...
„Trp, kozáče!“... A byl to hořký trud,
jenž v čelo se Ti zaryl mnohým ostnem,
a nebývalo spásy odnikud
v zápase dlouhém, těžkém, bezradostném.
„Trp, kozáče!“ A trpěls, druhu náš,
div, síly že Ti zbylo k cestě další.
– Jak je ti dnes, kdy na vše vzpomínáš,
když vzpomeneš si, velký, dobrý Alši?
Buď, atamane, zdráv! Hle, tedy přec
nadarmo nebyla ta krušná práce,
a nepodlomen, chrabrý moloděc
dnes dospěl Jsi ku let svých padesátce.
68
Sám nevlídnou šels cestou mlhavou,
však za myšlenkou svou dál šel Jsi nadšen –
ba setmělo se časem nad hlavou,
tma slévala se kol z těch teskných mračen.
A časem vítr mrazivý kol táh’,
zlý, krutý život na Tě doleh’ přísně –
však neudolán, ve Svých samotách
Jsi pěl Své hrdé, bohatýrské písně!
Ty nezapadly do tmy. Ze Tvých stop
vykvetly růže, vzrostly ze Tvé krve –
tak zářit bude do budoucích dob,
co hořkou mukou vykoupeno prve.
Tak zkazky Tvoje věčně budou kvést,
co zatím čas vše dávné rány zhojí –
tak nezemře, co nesmrtelno jest
a v srdce druhá vešlo z duše Tvojí.
V tom všem, co snils, v Tvých zkazkách, bájích všech
Tvé české srdce vždy se ozve znova,
vždy zachví se Tvé lásky svatý dech,
již v hlubinách Tvé velké srdce chová.
A za tu lásku, kterou vždy Jsi nes’
v tom srdci Svém, v němž místa není falši,
náš atamane, pozdraven buď dnes,
buď zdráv, náš milý, věrný, dobrý Alši!
69