Slovanstva orel bílý perutí šumnou mává
a, symbol hrdé síly, výš nad Balkánem letí,
kde věky porobená, zmučená matka Sláva
v boj volá proti vrahu svou krev, své rodné děti.
A z hluboka a temně, jak hory když se chvějí,
kol zachvěla se země výkřikem ráje bědné –
však již ji uslyšeli, jsou zde, krev z krve její,
a již se nad hlavami jich ostrý handžár zvedne.
To zavolání teskné výčitkou v srdci bodne,
však oko žárem bleskne, jak na zmučenou patří:
za všecka utrpení a hoře matky bědné
odplaty velká chvíle teď nadešla, ó, bratři!
Za všecko dávné hoře, jež věky na ni kupí,
za krve celé moře, staletou její bědu,
za všecka zneuctění, za muka, za potupy,
za prolitou krev otců, za hroby padlých dědů –
Za krev, jež darmo, darmo zde tekla po staletí,
za otroctví a jarmo, za pošlapaná práva,
za výkřiky, jež marně v těch skalách k nebi letí,
kde umučená ráje se lidství dovolává –
Dnes tedy jménem Páně své děti matka volá!
A blesklo na Balkáně – to svitá jitro mladé!
Kdo otrokem byl včera a žíti směl jen zpola,
dnes chrabrým bohatýrem své žití za Vlast klade.
Před bohatýry těmi, již pohrdají smrtí,
svět v úctě stojí němý: hle, hrstka prostých reků
dnes odvěká svá pouta vítěznou paží drtí
a vlastní krví smývá porobu dlouhých věků.
Slovanstva orel bílý perutí šumnou mává –
z té krve, jež v té chvíli z ran hrdinných vám prýští,
nechť omlazena vstane ta svatá matka Sláva,
nechť vykvete z té krve vám, bratři, slavné příští!