„ČESKÉMU SRDCI“
Vlast volá – širou domovinou
zní starostlivý její hlas:
„Mé děti strádají a hynou,
kdo srdce máš, mé děti spas!“
Tak z hlubin srdce hlas ten prýští
a srdcem každým zachvěje:
„V nich zachráníš své lepší příští,
svou budoucnost, své naděje!“
Ze hlubin srdce hlas ten vyšed
proniká ke dnu srdcí všech –
ó, rci, zda možno klidně slyšet,
bys této výzvy neposlech?
Ó, ty, kdo posud jsi tak šťasten,
že trpíš míň, než druzí kol,
to k tobě mluví vroucí hlas ten:
Spěš léčit oněch trud a bol!
Vlast volá k Tobě – kde je bída
zlým hostem, třeba pomoci,
kde nouze lůžko chudých hlídá,
kde pláčí bědní sirotci.
Kde ubohých těch slzy tekou,
tam soucit vejde pod střechu
96
tu chudou, a svou dlaní měkkou
pohladí, nese útěchu.
Vlast volá – pomoci kde třeba,
tam soucit láskou zaplane,
těm, kdož jsou hladovi, dá chleba
a víru v srdce uštvané.
Rád pod nejchudší vejde střechystřechy,
a kde proud slzí hořkých tek,
utiší pláč i žalné vzdechy
a zhojí žal i zármutek.
Kdož opuštěni jsou a chudí,
tam vlídně, rád se nachýlí,
naděje nové v srdcích vzbudí,
a duše zjasní na chvíli.
Jde soucit – k ubohým se sklání,
rád pomáhá vždy ze všech sil,
a s ním jde tiché požehnání
všech, jichžto slzy utišil.
Vlast volá k záchraně svých dětí,
v ten požehnaný český lán
hlas její starostlivý letí –
kdo pochopils, buď požehnán!
A žehnán buď, kdo veden snahou
byls věrnou, v níž zřels největší
svou slávu: vidět Matku drahou
v úsměvech štěstí, v bezpečí!
97