OD BŘEHŮ ŽITÍ K BŘEHŮM ZAPOMNĚNÍ...
Bez hluku, tiše, že ji slyšet není,
od břehu žití k břehům zapomnění
po chmurných vlnách nad hladinou tmavou
loď truchlá zrývá pláně vod.
Na onom břehu, kam loď pluje zvolna,
tam klid a mír. Zde žal a muka bolná
a mráz, jenž srdcem proletí i hlavou
v zoufalém boji o život.
Přívozník starý, němý, na své lodi
od břehu na břeh duše mrtvých vodí,
od věků k věkům, mlčky, beze slova
na přídě stojí chmurný kmet.
Tam, kde je chvilkou lidský život krátký,
tam, odkud nikdo nevrací se zpátky,
od věků k věkům vždy a stále znova
sám jediný se vrací zpět.
Příď neslyšně jak brázdí rmutné vlny,
vzkřik mnohý zoufalý a hrůzyplný
zní ze tmy noci kolem lodi oné –
k ní mlhami se výkřik donese
těch bědných, pro něž v lodi místa není.
98
Od břehu žití k břehům zapomnění
dál tiše pluje loď – nad tím, kdo tone,
pláň tmavá tiše zavře se.
99