Zná celou Prahu, z nížto tyká
tří pětinám, zná dobrý tón,
má takto se za výtečníka
a chválí si svůj baryton.
Vás chytne a hned plány snuje,
že přece půjde k opeře,
rád do fiakru pozdravuje
a zavěsí se v důvěře.
Vy bráníte se sice chabě,
leč co to platno..., mezi tím
„doktore, na zdar! servus, hrabě!“
se k známým hlásí s pohnutím.
Jde, klobouk téměř v ruce stále
a usmívá se za řeči...
Jste básníkem? – V nadšené chvále
se literátu zavděčí.
Jste dáma? – Vaší krásou nadšen.
Jste kritikem? – Váš chválí soud.
Jste redaktorem? – Ach, on lačen
je na srdce vás přivinout.
Jste krásna? – Ne, jste božská věru.
Jste fiflena? – Váš chválí vkus.
Jste hlupák? – Máte krásnou dceru.
Jste zpěvák? – Ne, jste genius.
Jste herec? – Plníte jim domy...
Vám hlavu jeho prázdný tlach.
Zván býval často u Chiomí,
i s tou a s tou si píše – ach!
Teď pilně cvičí těžkou roli –
leč na baryton vlhko dnes.
Tři psaníčka má od Turolly,
sám Hanslick má proň interes.
Tak opatrně límec zvedne
a šátek dá si na ústa.
Leč mluví dál, že v chvíli jedné
vám husí kůže narůstá.
Vám úzko je, to děsná trýzeň – –
leč na štěstí kdos kolem šel.
Vám poroučí se v další přízeň
a novou oběť vynašel.
A vy pak za ním v ustrnutí
hledíte dál v ten lidí proud,
jak ubohou svou oběť nutí
cos o svém hlase poslechnout.
A při tom, ještě hrůzu v líci
a v uších jako vody šum,
vidíte ruku šermující
ku nesčíslným pozdravům...