A klobouk do čela a v pláště zhaleni
se přišli dnes mně zase zpovídat.
Že dobří jsou a příliš zkušení,
já slýchávám je s uzarděním rád.
Mou řečí hovoří a gesta jejich tichá
můj tiší sen o jejich neštěstí.
Nad mrtvolou zas blázen blažen vzdychá
a srdce svádí v nové bezcestí...
A ruce k čelu přitisknuty bledé
můj princ se cize dívá do světa:
Bláznova stezka nad propasti vede.
Má kníže jít, kam smí jen poeta?
A tato řeč se na rty úzké vkrádá:
Stůj, fantome mou vášní netknutý!
Má touha rychlej’ nežli listí svadá.
Chceš býti rovem mého smutku – ty?
Má neznámá, viz – přístavní jak lodi
stožáry svítí v záři měsíce!
Pro mrtvou bouři všechny se mi hodí,
i nevěrných mých věrných tisíce.
Dej, šašku, žezlo! Pán je vášní chorý.
Sem podej meč a zlatou přilbici!
Je třeba dobýt neplodné kdes hory,
tři chatrče se k sopkám tísnící...
– Pah! Princi můj – je přece ještě živa
kdes žena vlasů tmavších, než je noc..!
– Na lože mé princ záhadně se dívá
a směje se – či prosí o pomoc?
Tu zvonků hra zní nad kapličkou hradní
a komedie nutná počíná.
Ta princovu však nesnáz neusnadní –
vzpřímený stojí, zraněn vzpomíná...
Hřmí hradem lid a princi slávu volá –
leč šašek hraje roli knížete.
Šíp sykne vzduchem – Hrůza roste zdola –
leč klid má pán na tváři chvíle té.
A kyne rukou. Buřič s trámu visí.
Zní bubnů píseň městem přesladká.
Zří kníže vzrušen v rebellovy rysy:
Což započíná nová pohádka?
Zrak udivený po mně zase stáčí...
Rolničky vtipu chřestí blíž a blíž.
Můj hrdino, jsi příliš ještě k pláči.
Ty, šašku, žiješ líp, než hovoříš!
Víc shrbíte se. To vám ceny dodá.
Smích bláznův příchuť nechať trpčí má!
Co nejvíc srdce, nejvíc smysly bodá –
to každý z vás si hlídej očima!
Vždyť každá vášeň, každá touha smělá
i vás, mí reci, najde zlomené.
Ať hučí rohy, houfnice a děla!
Zemřete slavně! Chcete? Ještě ne?
Podivným zrakem kníže na mne zírá,
a bláznův vtip teď jistě poraní.
Vás ještě jakás zadržuje víra
v můj nutný pád, mí drazí poddaní?
Šeptavým hlasem kníže zpověď tlumí
a credo blázna přesvědčivě zní:
Nad námi, pane, píseň věčna šumí,
a pro lásku přec nikdo neblázní! –
Znavený s lože vstávám v chvíli ranní.
Chraň, slunce, květy na všech cestách mých!
Pro jednu slzu, jedno pousmání
chví duše se jak orel v perutích...