Led pluje, březen tu, aj, nové jaro věru!
A měšťák udiven se dívá k teploměru,
hle, dvanáct stupňů už. Ah, po tak dlouhém čase
svůj zimník odložil a svrchník oblék’ na se,
a k třetí hodině si vyšel na nábřeží
se dívat, jak jde led a Vltava jak běží.
Až k jezu zašel si, by zřel, jak led se dělí
a tříští na kusy. Hřmí dělo z citadely,
a on se usmívá, tu pod akáty stana.
Jdou ledy... kdo to ví, co je to pro Pražana?
Jak prsa dmou se mu! On zvolna kroky řídě
k Ovocné ulici po Ferdinandské třídě,
si koupí fialky a usmívá se blaze,
jsa nadšen jarem tím, jak jeví se mu v Praze.
To není jaro to, když čerstvá země voní,
kdy v zpěvu skřivánčím jde s pluhem oráč po ní
a vzduch pln jasu je a chvějící se záře:
zde nový model to za skříní Hospodáře
a čerstvé azalky za skříní u Dittricha.
To není jaro to, jak na venkově dýchá,
když děti v březoví pít spějí jarní mízu.
S talířkem sněženek jen dítě u Platýzu
ti vběhne do cesty a vedle tebe běží.
To není jaro to, jak na venku je, svěží
a vonné, vznešené a svaté ve své kráse.
Zde zaprášená skříň jen znova natírá se,
a zápach fermeží a okna, jež se myjí,
v těch našich ulicích jsou jara poesií.
A první slunečník... Vše ohlédne se po něm.
A hle, teď k večeru, hubeným tažen koněm
vůz letní tramwaye na zkoušku městem jede,
a v tváři měšťáka, tak znavené a bledé,
zřít radost... Jaro je! Buď tedy vůle Páně!
A s prázdnou tramwayí kůň zahnul k Prašné bráně.