Jde led! Jde led!
– Což, opravdu? – Jistě! –
Ah, tedy konečně se hnul –
jde led!
Už je to slyšet, ač teprv se blížíme k řece.
Byla tichá tak dlouhé měsíce,
a teď jak hučí! Slyšíte?
Jen blíž! Blíže tam ku předu! Sem – pokraj nábřeží!
Sláva! Jde opravdu.
Širokým proudem, vší plochou celého řečiště
valí se ledové kry.
Hustě kus na kuse, jako by plavalo stádo
ohromných bělavých beranů s drobnou vlny své stříží,
jako by plavalo o život zprudka
kalnou, zpěněnou, vzteklou, kypící řekou.
Hle, tuto v kraji! Kra jako strop tvého pokoje;
kolísá –, naráží –, stojí už; jiným tarasí cestu:
na ni a za ní a kol ní se kupí a drtí se jiné.
Jaká to směs tu při břehu! Naproti také.
Vzepřelé ledové moře to v maličkých měrách;
ledová drť to z laviny, moréna po boku proudu,
který šumně a burácně kvapí středem širokou cestou.
Ledy! Silné, mohutné ledy!
Vidím krajiny Berounky, stříbrné Mže,
končiny Sázavy ladné, kde jste zrály
studeným dechem dlouhé zimy.
Jiné za vámi přijdou z daleka, přijdou z jihu,
kde posud Šumavě na prsou leží
a dusí, tlačí, tlačí.
Má duše vás vítá cestou pryč, ledy, vy rozbité ledy,
jděte jen, jděte cestou svou; to jaro jsme chtěli.
To jaro vás žene, ledy! vlhkým, dlouhým bičem,
to ono tam vzadu někde daleko stojí
a za vámi hledí:
a vás ubývá, vy se tu rozplýváte; a valem přibývá vody.
Voda stoupá!
Brzo tu u mlýnů bude v nábřeží.
Na most!
Chci vidět je dole, pod sebou, nezkrotné, divoké peřeje,
ohromné kusy plovoucích ledů –
na most!
Hoj, jak to jede tam s hřebene jezu!
A co je tu pilířů,
každý má ledový, špičatý dole štít, kde chráněn je drvy,
trojúhlý úzký štít z nakupených ker.
Leč oblouky – to se to žene!
Sem naproti, na sever hleď,
sem, za těmi pilíři!
Slyšíš ten var a vidíš ten tanec?
Vztek vody, která se bije,
jek vln, které nesou ty spousty,
syk pěny, šum peřejí, praskot a lomoz těch ker
a bystrý, bujný vír, až hlava se točí...
A stále jde led, a stále jde led,
proud hlomozí, od jezu bouří, tok stoupá,
a stále jde led.
Mnohý tam dole ubíhá zvrácený strom
a urvané prkno a lať z mnohé ohrady,
z chaty, z příbytků chudých.
Tam drtí se na kusy všeliký tvar.
Leč my to zde vidíme rádi!
Jsme tady v zástupech stále hustých,
je nás tu černo, po březích, po mostech,
hlava na hlavě.
Z ulic proudí sem stále jiní a jiní,
u vody celá se Praha vystřídává:
každý se podívá rád, že jde led.
Jasné, veselé s hora na to se dívá i slunce,
svěží, slibný, čistý nás ovívá vzduch,
takový vlahý, tak milý!
Druh druhu zde tiskneme ruce, kdo známí,
a v neznámých proudy, všem vstříc
tak vesel plá zrak,
jak odlesk slunečných zraků tam v modru,
jež vše toto tkají. –
Tak první mine i druhý rozhodný den
a velká je voda; leč rádi hledíme na ni –,
zde v městě z mezí svých nevystoupila.
Již nejdeme v černých, v pestrých proudech
z těsných sem ulic;
již přechází nábřežím jen, koho vede tu cesta,
neb zvědavec příliš vytrvalý,
neb zahaleč stálý a bujará mláď,
a pak ten, koho to divadlo těší a u srdce hřeje.
Už vody je síla a ledu jen zbytky;
plaše a tiše
už jedou jen porůznu kusy tou šírou cestou,
kde nedávno probouřil celý ten odbojný hrozivý voj.
A je v tom kus štěstí,
zvláštního, jarního štěstí, tak plného nálady,
vzruchu a naděje mladé,
jít tudy,
a vidět tu letošní jarní velkou vodu,
ty zkrocené kusy v ní ledu
tak mlče a rychle se brát, jak ten, kdo se stydí,
a slyšet křiky vrabčí v korunách stromů,
a cítit rty slunce, mírné, sladké na svém čele.