Jakoby v snění za večerní chvíle
za šera mrazného v záření hvězd
přede mnou zase spí nábřeží bílé;
ve sněhu, měsíc plá do tmavých cest,
poslouchám vlny zas pod ledem hřmíti
pod mostem, jenž se tak dunivé chvěl,
viděl jsem zamrzlé v ledu se chvíti
vory a lodi, jak měsíc tam sjel.
Slyšel jsem z hotelu hudba jak zvučí
za sklem těch velikých oken a v tiš
divoké tóny jak ve škále ručí
v akordech skákaly ve struných blíž,
v zamrzlých oknech jak stínů rej divý,
pitvorných postav a komických shluk
houpal se, kolébal, kontury, kyvy,
obrysy sklenic a zdloužených ruk...
Ale v tom do tmy kdes pod mostem dole,
tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez,
kdos jak by skočil, že zavířil v kole
rachot vln šumivý, výkřiku děs,
kostmi to projelo, šat jenom bílý
zatřás se ve vzduchu v přešedlých mhách,
konec byl, a kdož tu byli,
upjatě zírali v rozprysklý prach...
Plavčíků bluzy se zamihly v tmavu,
čepice bílé a tyčí mdlý stín.
Do ledu rány a houkání, vřavu
slyšel jsem, žlutý kdes zasvitl plyn.
O mostu zábradlí opřen se dívám,
struny však zase v ten vířivý tón,
do temna zraky své vrývám a vrývám
po žití dožitém bludný kde shon.
Bylo mi, jako je utichlé zemi,
pod ranou děla když zachví se v ráz,
otřese lesem to, půvaby všemi,
lukami v jaře kde ptáků zní hlas,
jako když v dálce kdes zaduní dělo,
předtucha tragiky posledních cest –
hrůzou mi potom se zatřáslo čelo,
klesla mi ve křeči pěst...