Na polo ve snění za noční chvíle
za šera mrazného, v záření hvězd,
přede mnou pusté spí nábřeží bílé
pod sněhem, měsíc plá, nezříti cest.
Slyším jen vlny pod ledem hřmíti
pod mostem, na němž lamp řad se chyt’,
viděl jsem zamrzlé v ledu sníti
lodi, jak měsíční padal v ně svit.
Slyšel jsem, z krčmy hudba jak zvučí,
za skly těch oken, jež zářit zříš,
divoké tóny jak ve škále ručí
v akordech skáčí ve strunách blíž,
v zamrzlých oknech jak chvějný a divý
pitvorných masek a komických shluk
houpal se, kolébal, kontury, kyvy,
obrysy sklenic a zdloužených ruk.
Někdo si zavýsk’, však dívčí hlas plakal,
mužský hlas smál se, však ženský se třás’
hněvem a hrozbou a výčitkou, lákal
zpronevěřilého v poslední čas.
Zpronevěřilý však navždy již zradil,
ostrý jak břitvu měl, posměšný hlas, –
šumař své skřipky již k tanci mu ladil,
na jinou kývnul, – a objal jí pás.
Tančil. V tom mžiknutím pod mostem dole
tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez,
kdos jak by skočil, teď zavířil v kole
sykot vln šumivý, výkřiku děs.
Kostmi to projelo, – ženský šat bílý
zamih’ se vzduchem v luceren sníh.
Maškary houfně se vyrojily,
jméno nebožky nad řekou vyly, –
ten však, jenž zradil, zbaběle ztich’.