KONEC TRAGEDIE

KONEC TRAGEDIE
Na polo ve snění za noční chvíle za šera mrazného, v záření hvězd, přede mnou pusté spí nábřeží bílé pod sněhem, měsíc plá, nezříti cest. Slyším jen vlny pod ledem hřmíti pod mostem, na němž lamp řad se chyt’, viděl jsem zamrzlé v ledu sníti lodi, jak měsíční padal v ně svit. Slyšel jsem, z krčmy hudba jak zvučí, za skly těch oken, jež zářit zříš, divoké tóny jak ve škále ručí v akordech skáčí ve strunách blíž, v zamrzlých oknech jak chvějný a divý pitvorných masek a komických shluk houpal se, kolébal, kontury, kyvy, obrysy sklenic a zdloužených ruk. Někdo si zavýsk’, však dívčí hlas plakal, mužský hlas smál se, však ženský se třás’ hněvem a hrozbou a výčitkou, lákal zpronevěřilého v poslední čas. Zpronevěřilý však navždy již zradil, ostrý jak břitvu měl, posměšný hlas, – šumař své skřipky již k tanci mu ladil, na jinou kývnul, – a objal jí pás. 128 Tančil. V tom mžiknutím pod mostem dole tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez, kdos jak by skočil, teď zavířil v kole sykot vln šumivý, výkřiku děs. Kostmi to projelo, – ženský šat bílý zamih’ se vzduchem v luceren sníh. Maškary houfně se vyrojily, jméno nebožky nad řekou vyly, – ten však, jenž zradil, zbaběle ztich’. 129