LESY HUČÍ

Antonín Sova

LESY HUČÍ
Nejraděj’ mám hučící lesy z jara večer; mlhy se věsí opálové v sosny a keře, paseky se ztápějí v šeře. Bzukot much zní od země všude, slyšíš chřestot kobylky rudé, hučí, hučí nade mnou lesy, měsíc bílý v sosny se věsí. Divno! Jak bys kolébkou kýval, hučí stromy. Vítr v nich zpíval, – hudbou tichou chvějí se trávy, jak smích ptáka nápěv písk’ hravý; kmitlo včely kovové křídlo, vzlyklo zticha v kamení zřídlo, zašuměly metlice svadlé, loňské v roklích lupení spadlé! – To jen jaro vzkřísiti umí tuto hudbu, dlouze jež šumí; – zavřeš oči, posloucháš chvíli, zvuk ten, zdá se, k tobě se chýlí; vskutku jako kolébky rhytmy v sluch ti vnáší korun těch přítmí. V kolébce, z dřev shnilých, jež stará, poslouchat mníš pohádku jara. 10