POSLEDNÍ TRÁVĚ

POSLEDNÍ TRÁVĚ
Poslední trávě můj pozdrav poslední, vřelý můj pozdrav a tiché loučení v záři té krajiny v chvíli polední, dřív než v poušt sněžnou vše se promění. Za dvorce bělavé, v stíny kaštanů vždycky mě zlákala. Splavy hučely, obilí pukalo, štěkot hafanů na sluch mi dorážel, stromy šuměly. Ona jen, heboučká tráva zelená, vysoká, křehká tak denním po žáru, svedla mne s dívkou kdys vůní sycena, lesy kdy v zlatém stály oparu. Nezříc mne, s knihou blíž za strom usedla, – ó, tak ji travnaté moře zlákalo, světlo že kanulo, kam jen pohlédla, v zákoutí splavu že cos tak plakalo. Jen ty, ó travino měkká, zářivá, jen ty jsi svedla nás k slovům tenkráte, že teď mé srdce jen o ní blouznívá, měkké jak ty jsi a sluncem prohřáté! 38