Z RYCHLOVLAKU

Z RYCHLOVLAKU
Vlak šuměl nocí tichou, svit hvězd se na sklech třás’, vše rysy neurčité a modrý polojas, jen místy začernalé kams na zad sosny pluly, jak stěžně pod plachtami, jež po větru se vzduly. Jak vraky stěhovavé v zad stále pílící prchaly domy, lesy, jak hnány vichřicí, teď výhně železáren a rudé ohně kmitly a kladiv mocné rázy přivřeným oknem vlítly. Teď zablýskl se bokem vesnické krčmy štít, a skřipot houslí zavzněl a cinkot sklenic vlít’, a tma zas, tma, teď v bílé balvany kolmých hrází jen světlo naše oknem žlutavé proudy hází. Snad stojíme? A zdá se, vše nazad uplývá. Je to jak bouřný život, ta jízda bláznivá, a jako rozdráždění běh věcí polétavý, a nejasný ten pocit, kde, kdy se s námi staví? Až přes hory a propast nás touha přenese, náš sluch až sledním zvukem se zatmí, otřese, ohlasem pronikavým to Osud živým sdělí, nás na zastávce složí v hrob jeden osamělý. 116