APOSTROFA

Antonín Sova

APOSTROFA
Ó jaro! Co jsem v městě žil život ztupělý, již připadáš mi věru jak dávno přešlý sen, šat, parfumy a šperky a přepych umělý teď za náhradu vidím a zástup bledých žen. Vždy vzrušilo’s mne. K smíchu! A teď mi dostačí, své večery když přijdeš v park ztichlý rozlívat, nádražní vrabci v křiku kdy v stromech skotačí, a pupence když vidím v modravém lesku plát! To šosákův je jaro. Tvá kouzla vypráhla v dotknutí chladných prahů a úsměv tvůj je stár. Rozruchy velké hasnou mi s roky znenáhla, starostmi zdrobnělými co chvátám ve tmu mar. 124