REVERIE

Antonín Sova

REVERIE
Je právě jaro... Ještě sněhy je Petřína stráň místy kryta. Mne dojímá, co leží něhy již ve vzduchu, kde paprsk lítá. Jsou domy usměvaví starci, co lidí proud se vlní dole, a jarní dny, ti vlídní dárci, zář sypou v prostor dlažby holé. Jak v struny harfy, která snivě se odmlčela, ruka sáhne, přes černé střechy vítr chtivě a přes parky a stromy táhne. I na zbořeném domě zvednou se rychlá křídla větru v chvění. A vzdychne, vzdychne ještě jednou: tu pro ptáky již místa není. A do pně uschlé hruše dýchne, jež v parku v zem se hrbí stará. Sluch tiskne k ní, kde již to tichne: Tu není místa pro květ z jara! 13 Dál jaro jde, teď oknem kdesi kolébku prázdnou políbilo. Však ve smutku svá křídla věsí: odešlo jaro, jež tu bylo! 14