BOUŘE V SAMOTĚ

Antonín Sova

BOUŘE V SAMOTĚ
Nad prorvou údolí, jež leží mezi lesy a potok písčitý se řadami vrb ztrácí, mrak černý, hrozivý rozbité cáry věsí, se vzkřekem bahenní se choulí v travách ptáci a šedozelené se vlní moře trávy. Ztemněly modříny, ztemněly černé jedle, poplašným úderem se kloní stromů hlavy a z keřů šumících zprchává listí zhnědlé. Hladiny černy jsou, zčeřeny bělic vzmachy. Teď mrtvá, mrtvá tma s rachotem bouře klesla, déšť na hláď zavířil a přehnal se tak plachý přes sosnu nad splavem, že táhlým šumem hlesla, kde jak pes shrbená po špičkách v lesa kraji v mdlé páře deštivé se vydra kmitla v sítí. V záhybu hladiny teď velká kola hrají, jak pod břeh zmizela se oné bouři skrýti. V dřev spousty zahnědlých, v tmu zeleně a trávy se průtrž spustila. Kaluže plny bahna, hle, rostou úžasně, blesk svítí do nich dravý a již se slívají. Tou bouří dlouho prahna já počal o lidech sen velkých vzmachů sníti: převratů myšlenky jak zahřmí v lidské duši, v kaluže nečisté jak musí udeřiti, je bleskem osvítí v dnů zotročilé hluši. 152