ROVINA

ROVINA
Rovina dlouhá, travnatá pod hvězdami, jež modře plají, do dálky míří rozpiata v tmu, z které pozdní hlasy lkají. Jen stromy vidím pod květem a všude pole rozvlněná, a v štěrku cesty rozjetém se blýská prouha vody sklenná. Daleké moře roviny hlubokou nocí oddychuje, nevzlykne ručej bystřiny, ni vítr listím nezaduje. Na dávných bojišť mohyly prohnilé kříže ukazují. A kolem šumí obilí, mátožné vůně z trav se snují. – Pes v dálce štěká. Z cihelen kouř modrý nad stromy se tají, jak ohnivých pár svítilen jich otvory v noc plápolají. 18 Ty pláni dlouhá, úrodná, jsi rolníků chrám posvěcený! Jen z tebe píseň svobodná v rod lidský padá uhnětený. Prostorou dvorců, stromovím a obilí se táhne zlatem, a statků starým trámovím i udupaným, černým mlatem. S ní roste všecko volným dnem, ze zárodku se k zrání chýlí, svým starobylým pokojem oráčů plavé hlavy sílí. Jak moře, rovino, tvůj klid nad otročí mou hlavou stojí. Já slyším dosud ve snách znít širokou, velkou dumu tvoji! – 19