PROCHÁZKY TRAVAMI
[5]
VZNEŠENOU ČTYŘSPŘEŽÍ
Vznešenou čtyrspřeží z parkových vrat
vyjeli za rána v doubravin chlad,
s lékařem kníže tak žlutý jak list –
zahrčel po písku kočáru svist.
Jehnědy koní bok šlehaly v let,
na kočár zapršel zavlhlý květ,
zbloudilý modráček vzduchem se třás’,
vzdálený kukačky ozval se hlas. –
Rovnou teď alejí kočár se mih’,
Kanula rosa jak vítr jen dých’.
S knihou jsem vyšel si v mladý ten les.
Podivné kouzlo! Ta pohádka dnes!
Nad vřesy mlhy ten stříbrný svit!
Vlhké ty sosny! Ten bezhlasý klid!
Ospalé ráno! Jak neprobuzen
ve travách potok svůj utlumil sten!
Omladlé nervy! Já radost jen pil!
S jarem tím v souhlasu mlád jsem též byl!
Jenom té čtyřspřeže dozníval svist,
jakoby spadával předčasně list. –
7
SLUNCE SVÉ NAPÍNÁ STRUNY
Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.
Prorvou jdem’ v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.
Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.
Nevzhlíží jaro se v řece, –
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, –
slunce své napíná struny.
8
JE VEČER SVĚTLÝ
Je dvacátý květen a prší tiše,
a prší tiše, je večer světlý,
jen jasmín ze zahrad dýše a dýše
a růže a bezy a fialy noční.
Vše v šero splývá a matně se kývá,
pták nezazpívá, je večer světlý,
noc věru je divná, šelestivá,
mdlý měsíc se v kruhu pověsil k spaní.
A zahrada v bílém tone květu,
jenž sprchá v letu – je večer světlý,
déšť mživý a teplý ve přeletu
tak opojnou vůni ze všeho křísí.
Tknul květin se, hlíny, bříz bílé kůry,
jak padal tak s hůry. Je večer světlý,
i srdce mi tknul se, té zbloudilé, noční můry,
jež otřeným křídlem bít věcně touží!
9
LESY HUČÍ
Nejraděj’ mám hučící lesy
z jara večer; mlhy se věsí
opálové v sosny a keře,
paseky se ztápějí v šeře.
Bzukot much zní od země všude,
slyšíš chřestot kobylky rudé,
hučí, hučí nade mnou lesy,
měsíc bílý v sosny se věsí.
Divno! Jak bys kolébkou kýval,
hučí stromy. Vítr v nich zpíval, –
hudbou tichou chvějí se trávy,
jak smích ptáka nápěv písk’ hravý;
kmitlo včely kovové křídlo,
vzlyklo zticha v kamení zřídlo,
zašuměly metlice svadlé,
loňské v roklích lupení spadlé! –
To jen jaro vzkřísiti umí
tuto hudbu, dlouze jež šumí; –
zavřeš oči, posloucháš chvíli,
zvuk ten, zdá se, k tobě se chýlí;
vskutku jako kolébky rhytmy
v sluch ti vnáší korun těch přítmí.
V kolébce, z dřev shnilých, jež stará,
poslouchat mníš pohádku jara.
10
SLUNEČNÝ DEN
Klid všude. Slunce lije na peron
své jarní proudy. Chvíle ospalá
v zapadlém nádraží, kdy tichý den
průzračný nad širokým obzorem.
Tu čekám samoten a vyhlížím
na louky sluncem zatopené, v nich
skupiny olší v dálku tratí se
a potok zpola vyschlý pod mostem
se blýská, jako střepy zrcadla.
Jen kavka křikne, a jen písku pád
po střeše plechové, jen jednotvárný
se ozve telegrafu klepot, jen
šum květin, které kropí zelinář.
Mír všeho nehybný mne dojal tak,
jak jenom lesy s mrtvým výdechem
ukrytých malin.
Ve mně ležela
nezlomná touha: mnoho vykonat,
mé myšlenky a touhy, přání všecka
jak lesklá háďata se přišla hřát
do ticha srdce, kde se křížily
paprsky toho květnového dne.
A louky bujně kvetly, květy šuměly.
11
KVĚTEN
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání
v měnivých figurách na nebi prosivělém,
tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání),
že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém.
A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země
neznámou ssaje krev do živých pórů vlahou,
měkkými barvami prvního jara jemně
obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou.
12
REVERIE
Je právě jaro... Ještě sněhy
je Petřína stráň místy kryta.
Mne dojímá, co leží něhy
již ve vzduchu, kde paprsk lítá.
Jsou domy usměvaví starci,
co lidí proud se vlní dole,
a jarní dny, ti vlídní dárci,
zář sypou v prostor dlažby holé.
Jak v struny harfy, která snivě
se odmlčela, ruka sáhne,
přes černé střechy vítr chtivě
a přes parky a stromy táhne.
I na zbořeném domě zvednou
se rychlá křídla větru v chvění.
A vzdychne, vzdychne ještě jednou:
tu pro ptáky již místa není.
A do pně uschlé hruše dýchne,
jež v parku v zem se hrbí stará.
Sluch tiskne k ní, kde již to tichne:
Tu není místa pro květ z jara!
13
Dál jaro jde, teď oknem kdesi
kolébku prázdnou políbilo.
Však ve smutku svá křídla věsí:
odešlo jaro, jež tu bylo!
14
VÝLET VE DVOU
Již traviny se zelenaly všady,
sasanky s podléštkami kvetly. Vítr
osiky čechral, měnil barvu listí
a vršky sosen náruživě líbal.
My fialky šli hledat tichým ránem.
Tak bledá byla prvním jarním sluncem,
krok její po mém boku lehce bořil
se v jehličnatou, hnědou lesní půdu.
Slaměný širák jemné světlo spouštěl
skrz bílou střechu na dlouhé jí brvy,
zkad hlubší plály její tmavé oči
a důlky v líci víc se usmívaly.
Po rovných zádech, hubených, tak volně,
přes pláštík zelený, vlas její tmavý,
vlas dlouhý, bujný, zvlněný se vinul.
Nás drsná hudba zadržela chvíli
v podrostu paseky. Jen z dálky zněla
a kolébavě v osikách tu mřela
a ozvěnou jak dechem dohučela,
tak tlukouc se ve větvích černých sosen.
Kramáři cestou v úvoze tam jeli,
toulaví, snědí. Ve psů štěkot prudký
15
na dětskou kdosi hrál tam harmoniku
pod plachtou vozu. Jakýs pláč v to splýval,
a vše to vítr donášel sem vzhůru.
Tu ztichla hned a stála naslouchajíc.
„Vám stýská se?“– já řek‘ jsem. – „„Ne.““ –
„A přece
vám smutno je.“ „„Ne, jen v to osamění
mne hlasy prchavé tak vzruší vždycky.
Ne, nemluvte““...
A na špičky si stoupnouc
jak doušek hloupé, choré, zvláštní slasti
ruch zvuků pila, jež se vzdalovaly,
tak dlouho, dlouho, dlouho vzdalovaly,
a jako vysílena v mrtvém tichu
poklekla na mech, v divný, hysterický
se davši pláč.
„Nuž jděte přece, jděte,
jste zvláštní, Pavlo.“
Nevím, proč zas chtěla,
bych ujistil ji o své věčné lásce,
proč obě ruce políbit mi dala
a čelo své a oči a ty důlky,
jak nemluvná a smutná potom byla.
Snad tušila, že hlas můj pro ni navždy
jak toulavý ten zvuk ve vršcích sosen
se ztratí, a že věčně proměnnou
16
mou duši shltí černá choroba:
to náhlé, těžké, dusné vystřízlivění,
jež chechtá se tak suše na dně jejím.
17
ROVINA
Rovina dlouhá, travnatá
pod hvězdami, jež modře plají,
do dálky míří rozpiata
v tmu, z které pozdní hlasy lkají.
Jen stromy vidím pod květem
a všude pole rozvlněná,
a v štěrku cesty rozjetém
se blýská prouha vody sklenná.
Daleké moře roviny
hlubokou nocí oddychuje,
nevzlykne ručej bystřiny,
ni vítr listím nezaduje.
Na dávných bojišť mohyly
prohnilé kříže ukazují.
A kolem šumí obilí,
mátožné vůně z trav se snují. –
Pes v dálce štěká. Z cihelen
kouř modrý nad stromy se tají,
jak ohnivých pár svítilen
jich otvory v noc plápolají.
18
Ty pláni dlouhá, úrodná,
jsi rolníků chrám posvěcený!
Jen z tebe píseň svobodná
v rod lidský padá uhnětený.
Prostorou dvorců, stromovím
a obilí se táhne zlatem,
a statků starým trámovím
i udupaným, černým mlatem.
S ní roste všecko volným dnem,
ze zárodku se k zrání chýlí,
svým starobylým pokojem
oráčů plavé hlavy sílí.
Jak moře, rovino, tvůj klid
nad otročí mou hlavou stojí.
Já slyším dosud ve snách znít
širokou, velkou dumu tvoji! –
19
POLEDNE U OBORY
V polosnění u potoka u schýlených větví břízy
ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí,
nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasne mdlý a ztichá,
skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá.
Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy
v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí;
v oboře stín srny kmitnul, v doubí naslouchavě stanul,
z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul.
Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo;
jak polední kolébavka, slunce skráň mi ovívalo,
konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy,
zvlnila se, rozčeřila jako ve snu dívčí prsy,prsy.
Louka jak pláň rozčeřená v odstín barev ponořená
měnila se kovem slunce pod úpalem unavená.
A jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí
myšlénka má plachá stojí nad hladinou duše mojí.
20
SAMOTA
Samota v polích. Střecha rozbitá.
A kolem noc je, jedna z tichých nocí,
kdy voní tráva z nedalekých luk.
Pes štěká bez ustání. Vzteklá ozvěna
krátkými dvojzvuky hlas vrací zpět,
jak od lesů by rozrazila se.
A rostou obrysy samoty pustépusté,
jak blížíš se. Na sadě studnu zřít,
a nad ní tyče ční. Nespatříš člověka.
Dvě kozy smutně bečí z ohrady
a měsíc, vykrojený z ocele,
nad nakupeným dřívím rozlévá
svou línou, modrou řeku květy stromů.
21
VYCHÁZKA
Na mechu ležím, čtu. Jak voní březoví!
Teď z cesty v úvozu znít slyším podkovy
a vrzat nápravy. Je jaro. Rachot kol
po stráni zaniká, pak nehne se ni stvol.
Skrz listí střemchy dech v slunečno proudí mdle,
a stíny v údolí jsou vláhou prochladlé,
tou vláhou hlinitou, již s vůní dýchá zem!
Lesk slídy jiskřivý se z roklí láme sem.
Jak churavému psu, jenž v městě zavřen byl,
svůj řetěz přerazil, náhubek odhodil:
tak věru volno mi. Jak psu, jenž káru táh’.
Teď líže rány své skryt pušce v houštinách.
22
DĚTSKÁ KAPITOLA
Vzal jsem ji do rukou, jemně tak vzal,
abych jí šatečky nepocuchal,
do sítě položil napiaté zlehka,
pod námi tráva si lehala křehká,
motýli nad námi přelétli v dál.
Výskla tak dětinsky a já se smál.
Potom tak ospale, před sluncem snad,
kanoucí skrz vonných kaštanů chlad,
že se tak míhalo, křížilo, blýsklo,
dítě si zhebounka oči své stisklo,
zoubky jen dětinně smály se dál,
a já zas houpal ji, smál se a smál.
Mám-li jí závidět? Nemožno jest!
Člověk jen jedenkrát může tu kvést!
List jsem, jenž sprchává, ty květ, jenž vzpučí –
že bude krásný tak, vonný, mne mučí,
sprchne a svadne a spadne v dnů kal.
A já se zamyslil, proč jsem se smál.
23
TO KE MNĚ PROMLUVILA
To ke mně promluvila
dnes divná krajina.
Ta rákosnatá luka,
ta tmavá slatina.
Pár vodních ptáků. Ticho,
jen výstřel daleký. –
Tam kdesi ze dna lesů
to znělo z paseky.
A prodírám se loukou
v šumění dlouhých trav,
kol rákosí a vrby
a v blízku šumí splav.
Nade mnou vážka vzletí,
blesk v křídlech zelených;
teď stromů pád kdes v lesích
si dlouhým echem vzdych’.
A rákosí dál chřestí
i škeble pod nohou,
jíkavě káně plují
modravou oblohou.
24
I prodírám se loukou,
blátivou směsí trav,
až pod sosnami v hrázi,
kde vyschlý šumí splav.
Zřím šedou rybí kostru,
jak zaschla v splavu žlab,
a pod ním, pod kameny
zní teskný skřehot žab.
Tak v proudu žití někdy
v zmizelém podjaří
dny vypijí můj mozek
a cit můj vyzáří.
To ke mně promluvila
dnes divná krajina,
ta rákosnatá luka,
ta tmavá slatina.
25
LETNÍ MYŠLENKA
V žhavém letním slunci
celý dlouhý obzor leží,
kolik mil se kamsi táhne,
v nekonečno, zdá se, běží.
Keř jen, strom a štíty
chalup nad vlnami klasů
trčí v mdlém a parném vzduchu,
jenž má dneska tolik jasu.
Dál jdeš ze vsi luhem,
vrby nehnuly se vanem,
vyschlý potok v travách umdlel
mlčenlivým, letním ránem.
Zrnka písku plála
jak zrak rozumný a živý
a stvol květin každý v světlo
rozevřel svůj kalich snivý.
Jak by napínala
země sluch a zrak tu v snění,
zda již řinkne kosa v poli
prvý signál podjesenní.
26
DÉŠŤ V SAMOTĚ
Déšť drobný šelestí na listech osik, bříz.
Před vlažnou zátopou tu v samotě se skryji.'
Ni motýl nevzletí a nezabzučí hmyz,
les vymřel znenáhla; v mech velké kapky bijí.
Zeleným listovím je černou kůru zřít,
lesk tmavé oblohy a smutnou cestu v lese.
Jdou chvíle zdlouhavě a v jakýs mrtvý klid
se vůně oživlých a skrytých květin třese.
A déšť mží bez konce v tmě bouří vzdálených,
před zraky sprchává jak okr lupen žlutý,
zavíří, zapadá a zmizí v kotoučích
a s druhy mrtvými je v lesy rozvanutý.
27
SAMOTA
Je léto... Kolébavou
si píseň zpívá les.
A já jdu svěží travou
po luhu lesním kdes,
skok stínů rychloletý
jak blesk se přechýlí,
a přes trávy a květy
se třesou motýli.
Skrz jepic tiché roje
do sněhu jahodin
a průlinami chvoje
zář stéká v mrtvý stín,
ty lehneš v trávu, blízký
zvuk slyšíš píšťaly
a útlé šumí lísky
jakoby plakaly.
Hned ztracený jsi v snění,
sám ztrativ sebe v ráz,
v hlubokém zapomnění
jsi všemu ruchu zhas’,
dech nehybného klidu
ti roste přes hlavu,
již vzdálen měst a lidu
jsi vtiskl na trávu.
28
V nezměrné dálky šeru,
kde mraky sycen vzduch,
as v tom, kam hledíš směru,
je městský tušit ruch,
tam jako pavučina
ve vzduchu nehybném,
most v horizont se vtíná
hasnoucím stopen dnem.
Neslyšet prací stopy
ni mozků vírný spěch, –
tu v zlato jen se topí
trav moře v tichých snech,
nic nepatří ti v světě
a ničí nejsi též,
jen země této v květě,
kde jednou spočineš.
29
PO ROCÍCH
Po rocích v letní čas ty domů návsí jdeš,
z kovárny jisker tříšť v silnice ticho padá.
To mnoho prchlo let. Táž kývá stará věž,
z luk tentýž skřehot žab se dlouhou písní skrádá.
Pár tichých starušek tě v čepcích pozdraví,
však ty jich nepoznáš. Muž dospěv starce let
se dlouho ohlíží. Jak celý sestár’ svět!
I staré kaštany u cesty prohnily.
Co stínů blednoucích nad hlínou mohyly!
A divná nálada tvé kroky zastaví,
jak v lese k večeru, kde zář se žlutá schvívá.
Po stínech poznáš hned, že den se připozdívá
těm, kteří za ruku tě kdysi vodili.
30
ZLATÁ MOUCHA
Já zašel v lesy. Vychlad’ vzduch
a šero slívalo se s kmenů.
Jen zádumčivý bzukot much
vál v kolébavém, tichém stenu.
Ospalým letem nade mnou
se zlatá moucha snesla výše,
a jakous hudbou tajemnou
vzbudila pozornost mou tiše.
Až kamsi v lůno vřesů, trav
se skryla, ztichnul bzukot její.
Jen větrem, jak by šuměl splav,
se temné vršky stromů chvějí.
Mne dráždilo to přespříliš,
že mouchu tu jsem ztratil náhle,
že v průsvitavou padla tiš,
kams ve traviny létem zprahlé.
A krokem v ráz ji vyplašiv
jen uzřel jsem ji kmitnout světlem,
a hned zas v travin prudký kyv
se ztratila mi v luhu zkvetlém.
31
A tak se večer přiblížil.
Byl otráven jsem prázdnem hry té,
jak byl bych večery zas žil,
ssál parfumy v šat ženský vpité,
v ten čas, kdy nelítostnou hrou
mé duše všecka tíhla síla
za první ženou lhostejnou,
jež myšlenky mé otrávila.
32
PODZIMNÍ OHNĚ V POLI
Pod svahy vyschlými, kam vítr prudce věje,
přes holá strniska, přes lesy příliš tmavé
když ohně šlehnou zas, v mé duši též se děje
proměna jeseně, mé nervy chladí žhavé.
V směr jeden sehnuty jsou stromy rozhoupány
po větru řezavém; kaštany o zem duní,
ty slyšíš z daleka šustící, temné rány
a větry nesenou, jesenní cítíš vůni.
A co vše v mlze spí v tom šedém oblak tónu,
v té zemi hnědnoucí na temně plavé pláni,
slyš ohňů krvavých již při večerním sklonu
ve větrech podzimních to přidušené lkání!
Jen barvou ostřejší v krvavé, jemné páře
se dubu větev chví nad ohněm rozestřena,
a v listí bronzovém se střídá odlesk záře,
co klestí hořící se kroutí, syčí, stená.
Ten večer hluboce mi k duši vždycky sahá,
mne zcela rozruší, mé snění znepokojí,
já zřím, jak roků mých se dotkne jeseň nahá,
kde jenom srdce mé je ohněm v pustě svojí.
33
A ještě do noci ten dojem pozoruji
při čaji ve dvorci v zvonkovém děvčat smíchu;
– tu troškou sarkasmu svůj podzim akcentuji,
– svá slova, – suchý list v jich jaro pouštím v tichu.
34
PODZIMNÍ HONY
Lov podzimní. Mlhy se v sosnách strou
a bez slunce vzduch se zdá mříti.
A tiše a bez hlesu lovci jdou
po luzích a sežloutlé mýti.
Ta podzimní veselost jásavá,
kdy chrtů hřmí smečka toulavá
po pahorcích, klestí a modravá
spí mlha v zeleni větví!
To loveckých brašen jen chřestí zvuk,
A chrti jdou krokem vážným.
O kameny holí zní kovaných tluk
tím sychravým vzduchem vlažným.
A puška tvá vlhne. Tříšť kapek v zem
tak sprchává líně, jak tu jdem’,
jen výstřel a ticho zas přejde snem
v té pusté samotě zmlklé!
A stále se lesy střídají,
vsi zapadlé, potoky, bory, –
až v cizích kdes končinách na kraji
se neznámé zabělí dvory.
35
Již blízká noc v stíny se zapřádá.
A družina do vsi zapadá,
kde u krčmy temní se zahrada,
a z lahví to zátkami duní.
I honci tu pijí. Pod spoustou much
jsou jehličím zrudlé jich nohy.
A chrti chlemtají vody struh,
je nevzruší lesní již rohy.
A zdá se ti, jako bys celý den
za myšlenkou honil se neznaven.neznaven,
jak chtěl by jsi postihnout nový sen,
štval něco a sám byl štvaný.
36
JESEŇ
A jeseň neváhá: jde v luzích povadlých,
po horách, po lesích, jde v města zašedlá;
v těch slunce zemdlených a zrudlých paprscích
má duše jako v snech ji pouze zahlédla.
Bez vanu zdál se den a smutkem západu
plál rudě na střechách a stromy snily v šumu,
vzduch ostrý v podzimním se snášel prochladu
a sniví pavouci v něm předli svoji dumu.
Jak v zmatku listí roj se počal snášeti.
A mne to dojalo, jak tichý pohled ženy,
jež rubáš počla šít vlastnímu dítěti,
v tom tichu tragickém zrak chýlíc zkrvavěný.
37
POSLEDNÍ TRÁVĚ
Poslední trávě můj pozdrav poslední,
vřelý můj pozdrav a tiché loučení
v záři té krajiny v chvíli polední,
dřív než v poušt sněžnou vše se promění.
Za dvorce bělavé, v stíny kaštanů
vždycky mě zlákala. Splavy hučely,
obilí pukalo, štěkot hafanů
na sluch mi dorážel, stromy šuměly.
Ona jen, heboučká tráva zelená,
vysoká, křehká tak denním po žáru,
svedla mne s dívkou kdys vůní sycena,
lesy kdy v zlatém stály oparu.
Nezříc mne, s knihou blíž za strom usedla, –
ó, tak ji travnaté moře zlákalo,
světlo že kanulo, kam jen pohlédla,
v zákoutí splavu že cos tak plakalo.
Jen ty, ó travino měkká, zářivá,
jen ty jsi svedla nás k slovům tenkráte,
že teď mé srdce jen o ní blouznívá,
měkké jak ty jsi a sluncem prohřáté!
38
SLUNCE, Ó SLUNCE, MOHLO BY NĚKDY
ZAPOMNÍTI?
Na stráních žlutých jeřáby rudě se ještě smějí,
olova tíže však s nehybných mraků na zem padá.
Chladná a prázdná, němá dolina neradostná,
churavá chmouří se víc a nezvratně mře a svadá.
Žlutě skvrnaté háje vyčnívají v mlhu,
jakoby zřídlými barvami chválu lásek svých pěly,
ztrávené v radostech síly vybouřené vášně
jakoby v mlčícím tichu ozvati se chtěly.
Ze srdce prolomit touží se ono mlčící ticho
zavřené, děsící, které, zdá se, že vesmír hlídá.
Něco jak vroucnosti ptáče naivně zapíplo v duši,
ale umlká záhy, nikde nic neodpovídá.
V potoku mrtvé tůně bílými oblázky studí,
syrová, nevzhledná tráva na bažinách bují.
Zpožděné, divoké kachny s nataženými krky
nad osamělým krajem údery vesel plují.
Lysé vrchy zdvíhají vrcholy žlutočerné,
koruny stromů lkají v marné jakés tuše:
Nemohly jsme, ach, zadržet v náruči plaché slunce,
připoutati ho láskou. A což vy, lidské duše?
39
Slunce, ó slunce, mohlo by nevrátit se někdy,
slunce, ó slunce, mohlo by někdy zapomníti?
Olova tíže na kraj a na dálky popelem padá,
jako by slunce již nikdy nemělo zahořet v kvítí.
40
ZIMA
A celý obzor nepromluví. V sněhu
ves, přistav, skalné rokle nad údolím,
nic neozve se, ani nepromluví.
Tma kráčí blíže z protějšího břehu.
Mráz omrzelý nápěv bzučí polím
rty spánku chtivé, omrzelé chůvy.
Údolí, mrtvé, velké moře splývá,
kraj v nekonečno rozmáchnul se bílý.
Bez počtu, zdá se, splynulo v něm moří.
Co těžkomyslně se dole stmívá,
na lesy v kopcích zlatem slunce hoří,
a v skalách jedle oživly v té chvíli.
Den vyhaslý se níž a níže plouží,
střech tkne se, stupníků kdes na potoce,
mlčící havrany v svém ohni koupá.
Pak tmavne moře. Stíny v něm se dlouží.
Mráz třeskutý se k střechám choulí krotce,
tmou pokojně kouř bílý stoupá, stoupá.
41
VÁNOCE
[43]
VÁNOCE
Sníh na pláních a všude po krajině
jak bílé slzy v nočním kanul stíně.
Noc přišla svatá; malé město spalo
v závějích s vížkou posněženou, zdálo
se mizeti, jak o něčem by snilo.
Jak u doktorů veselo dnes bylo!
Kalíšky cinkaly. Smích dívčí plný
se rozperlil, až ztichly jeho vlny,
až zanik’ v šumu hlasů unavený.
Přijeli všichni, synové, jich ženy,
i Káťa, dcera, vzhlížející smavě,
jak valčík z plesu by jí uváz’ v hlavě;
ta stále s dětmi běhala a hrála,
vlas zcuchaný, dech sotva popadala,
v jich středu byla zas jak malé dítě.
Tu brala je a tiskla křečovitě
v svých drobných loktech, míč tu malovaný,
obrovský pustila, že na vše strany
se rozprchli jak ptáci v plesném křiku.
Dost toho! vzkřikl děd a z nákrčníku
svou hlavu vztyčil, neb chtěl cosi říci.
Šňup’ spokojeně, o talíř cink’ lžící:
„Tak, děti, drůbež vesele se množí. –
Jen Annuška už spí na pravdě boží, –
já jsem to tušil!“ Slzel, jak se vzrušil, –
„tak byla slabounká, ba já to tušil!
A hoši, stárnem!"
45
Utřel zrak v té chvíli
a sklopiv oči, ubrousek vzal bílý
a vína připiv, vzdychnul pateticky.
„Ah, kdo pak stárne? Vy jste čilý vždycky,
k nemocným v dešti třebas jezdíváte
a zdráv jste stále, dobrou chuť vždy máte,
jste veselý, jak bývával jste kdysi;
však hle, tu vráska na mém čele visí, –
i Karlův pyšný vous už místy bělá.“
„A jak by ne“, ženuška smavá děla,
„mít tolik hochů! Jací jsou to draci!
Já rozzlobena večer sednu k práci
a chlácholím jej: „Nezlob se, můj starý,
dnes byli hodni. Hned se zeptá Jary
a Jarouš s křikem vběhne, lichotivě
se k němu tře a žvatlá, brouká snivě
a na klín se mu dere. Ušpiněný
rty špulí. Chytrý je a umíněný.
A táta s klukem běhá, blázen starý,
vždy proti mně jsou, považ si jen, Mary,
jej na rameno zdvihne, hvízdá, běhá,
psa napodobí, na koberec lehá
(dvě zrcadla už rozbili mně spolu)
ten blázen!“
Ale blázen, schýlen k stolu
svou rybu obírá, co Káťa hbitá
míč pod stolem u nohou jeho chytá.
„Nuž, děti, jezte!“ dodal děd a šátkem
si utřel brejle; zavzněl v čase krátkém
zas rozhovor a dětí druž se smála.
46
Ryb vůně, vánoček a jablek vála
pokojem, v cinku talířů a sklenic
zablysklo víno šumivě se pěníc.
l babička, jež k paní Emmě sedla,
tak žvatlala, jak dítě sobě vedla,
čepeček rovnala na vlasu řídkém,
k ní děla: „Recept? Prověješ vše sítkem,
cukru se přidá, – žloutků dvacet vrazí.
To koláčky jsou vzácné, moji drazí, –
kdy jsem je pekla? Paní důchodňová
jak měla svatbu.“ A tak šlo to znova.
Jen Káťa s dětmi u jesliček stála,
figurky všecky řadou vykládala,
jim vymýšlela fantastiskáfantastická jména;
pak ruce v klínu, sedla zamyšlena.
Ty jesle, jak by starým kouzlem plály,
voněly, z mechu tyčily se v dáli,
ty pestré hračky, rudé, modré, žluté,
jich roucho válo jako větrem vzduté,
beránci bílí svoji dumu snili,
ze studny kravky strakaté tu pily.
Naivní dárci s košíky a holí
šli cestou, kde plá hvězda do údolí,
jež mžiká v lesku drahokamů hravém.
A pod ní anděl v rouchu průsvitavém
se na dřevěnou chatu díval s plesem,
jež z vlhkých dřev se zdála vonět lesem.
Drobnými okny, dveřmi zřel jsi v stíně
rodinu svatou, Ježíška, jak v klíně
Marie dřímá, sladké, svaté dítě.
47
Ó nehybnost ta figurek těch, skrytě
jak tebe ryzí poesií chytá
a něhou divnou v srdci tvojím zkvítá!
V tom zmizel děd. A děti zmlkly rázem,
na Ježíška už neptaly se, na zem
jen hleděly a ku Kátě se tiskly.
Jich oči leskem snů a kouzel blýskly.
Již bylo slyšet praskající svíce.
Jak nedočkavě hořely jim líce,
kdy poslouchaly, zavzní-li hlas zvonku
a šust, jak tichých křídel ze salonku.
A hle, to přilít’ anděl, zlehka zvoní,
již stromek šustí, páchne lesem, voní.
V tom dokořán se dvéře otevřely.
Děd zvolal: „Ježíšek je tady“ Chvělý
svit vzplanul, zavzněl výkřik dětských hlasů,
tak naivní, pln udivení, žasu.
Ba ani oko odvrátit se nechce!
Tam lampiony houpaly se lehce
jak bubliny, jež jarní vánek nese.
Pod nimi co se filigránu třese
a cetek, které vlhkým dřevem voní.
Směs panáků a husarů a koní
a šašků pitvorných se třáslo v stínu
řetězů zlatých, v lesku lampionů,
veliká panna, která sama mluví.
Již sepraly se o ni drobné chůvy,
čí asi bude. A hle, dvě tam visí.
Mlýn větrný až na strop vrhá rysy.
Kůň opravdovský, houpací, již k skoku
48
je uchystán, jen stisknouti ho v boku
a ujel by. Co ořechů se níží
a vonných jablek visí, větve tíží;
hle, cukrová myš bílým okem hledí,
vojáci v krabičkách se lesknou šedí
a cukroví je skorem k nespočtení.
Vše jméno má k řádnému rozdělení,
by nervala to malá tato cháska.
Jak voní jehličí, jak šumí, praská!
Ó divná vůně! Jak by páchly lesy
s tou vůní hraček, s mechu vlhkou směsí,
s vánoček výdechem, s ryb sytou vůní.
To vůně teplá je, kdy vítr duní
po otevřených pláních zmrzlým sněhem
a v okna bije divokým svým šlehem!
Vše jak by Hossannah zpívalo světu,
odlehlé pláně, vítr, tisíc retů
z nesměrné dálky, kde se měsíc dívá,
nevidných zpívá, do srdce se vlívá,
Hossannah, hossannah! zaléhá zticha
do jizby, která žárem tepla dýchá!
Však v tom zazpíval roh. „Pst, slyšte, děti!“
Děd zbystřil náhle sluch. Roh počal pěti.
To byla vážná melodie táhlá,
prostotou pastýřů ti k srdci sáhla.
Roh zvonil něhou idylických časů,
zvuk radostný, jak rozstřik’ by se v jasu,
se perlil, vlnil, až jak zlomen hynul,
jak zlomen ve tmě hynul, tichnul, minul.
A všichni jak by o svém mládí snili,
49
když hlahol rohu zmlknul, jati byli
jakýmsi sladkým, klidným odříkáním.
Tak dlouho seděli. Rozmarným lhaním
se bavili a hned zas vážnou radou,
babička přišla, kývala svou bradou,
rozmluvy tajné se snachami měla
a na syny tak očkem pohlížela.
Však stromek v koutě snil svou tajnou dumu.
Jak zavadils, vzdech jak by v jeho šumu
se ozýval, tma z jeho větví vála.
Leč Káťa celá zářila, se smála,
neb hle, ty čáry: Hvězdu měla v jab’ku
a svíce, kterou dala ve skořápku,
po vodě plula tiše, kolébavě,
z olova věnec ulil se tak hravě
a střevíček, kdy nad hlavou vzduch zvířil,
jak pad’, svou špičkou ze dveří ven mířil.
Co v karty hráli, babička se přela,
tu ona dlouho ještě přemýšlela.
Jak lehly děti, zvážněla tak náhle,
chtěla být sama; srdce dnem už zprahlé
jak noční květ svůj otevřelo kalich
a stesk v něm zářil v kapkách rosy malých.
Oh, půlnoci se chtěla dočekati.
Tak modlit by se chtěla! Cosi chvátí
jí mladou duši, jasní se tam, dnívá
den jarní, všecko jásá, ránem zpívá
ve výši skřivan, nesměle jak z dáli –
nad klasy žlutými se východ valí
přívalem světla, cosi v srdci puká.
Jak by ji chytla jeho pevná ruka,
50
on je to – neujde mu – vzpomíná si?
A v rozčilení rozplétá si vlasy –
co dělá as? Jak modlit chce se nyní.
Chce sama být. Jí stromek čelo stíní.
A čeká zvony půlnoční znít zblízka.
Jak křečovitě prsty svoje stiská,
vzduch mrazivý chce, čelo jak jí hoří.
Leč v usmívání, ve snech šťastných moři
s naivní vírou usnula tak zticha.
Jen stromek dumu svoji dále dýchá
a její ňadra zdvíhají se hebce.
A jak plá měsíc, sen jí cosi šepce, –
což větry! ať si dují! a což roky!
ať ženou svoje fantastické skoky,
což bída! ať své dlouhé ruce tyčí.
Sníh padá, padá, ostrý vítr fičí,
v dýmavé lesy měsíc věší sítě.
S úsměvem štěstí usnulo to dítě!
51
ILUSE A TOUHY
[53]
NEDĚLNÍ JITRO
Nedělní ráno je právě,
lesy tak zeleny jsou,
rosné vrou krůpěje v trávě,
z vesnic teď do chrámu jdou.
Přes brody, kde se jen smrčí
ponuře zrcadlí,
kolesky ze vsí teď hrčí,
do lesu zapadly.
Cesta se točí a níží,
zlatý se vzdouvá jen prach
a pláň zas nová se blíží
a nové lesy jdou v snách.
A já jak ztracený světu
chtěl bych ta jitra zas žít,
koní běh pobádat k letu,
náladou svátku se zpít. –
V praskotu biče běh divý
pobádat běloušů svých,
zříti, jak zcuchané hřívy
dubnových větrů rve smích,
55
předhonit myšlenky líné,
pod nimiž ztěžka se hnu, –
stavit krev, z ran jež se řine,
pavučím jarního snu.
56
V JARNÍ NOCI
Ve spleti arkýřů, ticho kde splývá,
do okna holé mi kývají akáty,
věží řad pochmurných v okno se dívá,
hodiny zvučí sem jako snem zaváty,
řeka jen hučí a bouří a kvílí,
poslouchám růsti ten divoký šum, –
a vždy tak na jaře večerní chvílí
její hlas přehluší ticho mých dum.
V předjarní noci, když hukot ten roste,
příval když divoký tančí a naříká,
jak sloky mohutné, zvolněné, prosté,
je mi, jak zaslech’ bych ve hvozdě slavíka,
jako bych střemchy zřel bělavé květy,
zelené trávy a motýlů let,
cítím, že blízko jsou ptáků již čety
a že tam venku se probouzí svět. –
Cosi se přivalí s vlnami jihu,
probouzí srdce mé kadencí divokou,
spáče zas probudí v jediném mihu,
duší svit zaplane rozlohou širokou
a jsem tak citlivý, že cítím břízy
voněti ve vzduchu, kývat se z trav,
zelených lísek a olšoví řízy
shlížet se v rozpadlý, nahnilý splav.
57
OTEVŘENÝ CHRÁM
Za večerů vždy v jaře, kdy otevřen je chrám,
bezová vůně s travou, s narcisy voní tam.
Zář večera se lije otvorem veřejí
a po kamenné dlažbě jde zlatou šlépějí.
Ruch velkoměstský zhynul a zhynul, znik’ a ztich’,
zvony se odmlčely na starých zvonicích.
Jen látky drahocenné svou vůni vmísily
v tajemná echa zvuků, jež kroky vzkřísily.
A po lavicích černých, jak zlatou síť bys táh’,
až k zpovědnicím ztichlým se tříští slunce prach.
A obrazy ty staré jak oživly by hned,
bez voní-li a slunce jak paprsk na ně slét’.
Světice usmívavé, ty, jež milují lid
a Kristus bolestný tak, – má v tazích tichý klid.
Tu vedle sebe skorem Smrt hledí z černých mar
a Život z křtitelnice, ten velký, božský dar.
A slunce jak v nich stejně paprsky setkává,
– to s Životem Smrt vlídně si ruku podává.
58
UKOLÉBAVKA Z PŘEDMĚSTÍ
Městem večer šeřil se tiše,
lampy leskem bledým se třásly,
hudba zněla, jako kdy dýše
z dálných zahrad, ve tmě jež hasly,
zhasínal též denní vír všude,
haslo světlo nad krámy rudé,
usnulo to v kolejích ulic,
noc šla tiše, k domům se tulíc,
usnulo to v kolejích ulic.
Náhle nocí paprsek světlý,
slavíka zpěv zavířil ztichlý,
v sadě trav se zachvěly metly,
keře vůní prováty vzdychly,
mrtvých ulic nejasné rysy
zvuky těmi náhle se křísí
jako srdce, sen kdy naň buší,
jako láska, tryskne-li duší,
srdcem tryskne, sen-li naň buší.
Poslouchejte u okna chvíli –
v prázdno ulic zvuky se řítí,
věru jakous pohádkou kvílí,
tam kde denně všední jde žití,
59
kupčíků kde hádky vrou, boje,
duní prací kovové stroje,
kolébavka ve zdech se třese,
víc, než v luzích, v doubí a v lese,
dojemněji ještě se třese.
60
V RÁKOSÍ
Po břehu v zeleni má noha zabloudila,
vzdech keřů slyšeti a rákosí chřest lkavý,
šum řeky v mělčinách písčitých usínavý
a z bařin rákosních je cítit vůně shnilá.
Na teplé písčině jen tušíš bílá těla
v koupeli červnové se opájeti chladem,
údery veslařů, jak jedou v loďkách řadem,
posloucháš v rákosí, jímž blýská řeka stmělá.
Jen lehký vodní pták se přehoupne v tmu šera.
Vzduch tichne, vychladá, prost světelných vln voní,
jen cos v tom tichu zní, much křídly cosi zvoní
a město v daleku zažehá světla sterá.
Ty skrze rákosí žluť jemnou prosívají,
ve vrby vetkány se třesou na lupení,
že město tušit jen, jak pohrouženo v snění
a kol tmu velikou, již zamkl kdos v tom kraji.
61
SLUNEČNÍ HODINY
Hodiny jsou sluneční
na zdi zpola zbořené,
suchý kaštan nad ní ční,
vyvrácený z kořene.
Ticho je tu. Mraků kmit
snuje se jak pavučí,
starý dům je jako skryt
v křivých stromů náručí. –
A tak stejně den co den
rafije se točí stín,
jako hlemýžď unaven
v ciferníku u hodin.
Ostrý v den je svítivý,
jindy skorem nevidný,
když den chmurný, deštivý,
ponurý a nevlídný.
Ať je bouř, či ať je sníh,
vydány tak větrů hrám,
mají něco v zvycích svých,
skorem jako člověk sám.
62
Mnohdy jak by tvrdě spal
v močál bídy stopen duch.
Ale přec zas musí dál.
Světlo, volá, slunce, vzruch!
63
PÍSEŇ
Píseň lehká, vzdušná, krátká
je jak v horách bystrá voda, –
není času na pozlátka,
bolesti je do ní škoda.
Zoufalostí nevykřikne,
jizlivostí nekrvácí,
jako duha barvy střikne –
a jak zjevení se ztrácí.
64
OSLOVENÍ TÉ, JEŽ BUDE NEVĚSTOU
Ještě ten dětský smích, po hračce toužící smích,
stále ten smích?
Jako když v lokty jsem tě brával,
dávno-li tomu, – jak prchá dnů let!
kučery tvoje rozčechrával,
smával se s tebou, smával a smával.
Parkem když července žeh po listí jasanů žeh’
úporně žeh’,
rozhodil síť svých teplých stínů
na knihu vzácnou mi, – již jsem čet’, –
stvoření drobňoučké choval jsem v klínu, –
kdož tušil, nevěstu v náruč že vinu? –
Kde máš ten malovaný míč, v trávě se valící míč,
zelený míč,
kde máš tu velkou, bílou pannu
v růžových šatečkách, plačící hned,
když jsem tě v laškovném, čistém ránu
za ruku vodíval po trávném lánu?
Kde máš těch domků dřevěných řad, zelených domků řad,
oveček řad,
kde máš ty mušle perleťové,
které jsem pod buky u řeky zved’,
kde máš ty květy leknínové
z procházky naší pohádkové?
65
Poeta záhy přežije již, nervy své obnaží již,
shasíná již.
A teď ty. V život žádostivá
jako dech teplý, jímž chví se tvůj dech,
vstupuješ, tážeš se, čekáš, snivá.
Poznat jdeš, – bolest jak přebolívá?
66
ROKOKO BABIČKA
Korový domek v oboře stojí,
bílý je celý v zeleni skrytý,
veranda nízká v černavém chvojí,
korový domek dešti je smytý.
V březových sedátkách paprsk jen lítá,
v dubnovém loubí sasanky voní,
vysokou alejí světla pruh svítá,
na vše jak západ krve proud roní.
Ticho je, ticho, v houpavé rhytmy
ořechů, laně pasou se v mlází,
v teplé a vlhké, divné to přítmí
z rybníka paprsk odlesk svůj hází.
To ještě staré hraběnce naší
snesou sem židli do trávy dolů,
jehnědy pelem zlatým když práší,
narcisy kynou z tenkých svých stvolů.
Rokoko-babička mdle tak a slabě
vrásky své k úsměvu probouzí zase,
srdce, jež vyřezal neboštík hrabě,
na stěně z kory jak uzří plát v jase. –
67
Jaké to jaro! Ta tráva jak chladí!
na nitce paměti vzpomínek tucha!
Procházkou zašla si do svého mládí
babička z rokoka, svrkláscvrklá a suchá.
68
LEKCE PRO DĚTI
Za zimních večerů v malém sále
tančící děti můžeš zřít,
jakoby z vosku jsou loutky malé;
mistr je tance u dveří vítá,
ptačí své tílko kolébavě
na židli houpá a páry čítá,
bonbony rozdává galantně, hravě,
než začnou zdlouhavé valčíky znít.
Potulný mistr ten, galanthom starý,
moderní lékař ten, kouzelník ten!
Starý claque v pravici, vlaštovčí tvary
fraku se kývají na všecky strany,
pižmovým zápachem zdá se, že voní
mistr ten po světě zmítaný, štvaný,
na tenkých nožičkách kloní se, kloní,
a v starých gardedam vtírá se sen.
A jeho dceruška jak vítr v lese
předehrou na špičkách točí se v let,
pod rtíkem bílý lesk zoubků se třese,
koketně frisurou hlavy své kývá,
míhá se, míhá a šatečky z tylu
rázem se rozdují; – hle, teď se dívá, –
ariston počal již zvučeti v kvilu
a před ní neznámých dětí vře svět!
69
Vizte, již v hovor se zapřádá s dětmi,
hosté se scházejí, lekce je čas!
Na každém rohu plá lampion ze tmy
a sál je plný již, polka je hrána!
Ona tak blažena, plná je štěstí,
otec že nezdarem zoufalý z rána
nebude bíti ji napuchlou pěstí!
Jak vítr lesní, hle, křepčí již v ráz!
70
ODPOČINEK V LESE
Prošel jsem lesy již unaven, mdlý,
prošel jsem olšové háje.
První list všude je napadlý,
žito již v pasece zraje,
z hájovny valí se modravý dým
větvemi prořídlých sosen
pruhem tak ve slunci šedivým
přes palouk, včera jenž zkosen.
Plaché teď v listí jsi šlépěje slech’ –
zase klid bezzvučný kolem,
jenom lesk ještěrčí šupiny šleh’
a cos jen zadulo stvolem,
maliním zdál se tu oddýchat vzduch,
starý les kýval se, kýval,
palouk plál skrz roje šedivých much,
v dálce kdes v mlžiny splýval. –
Unaven cestou již zdlouhavou,
kde jenom slunce ti plálo,
nasycen oblaků měnivou hrou,
krajem kde všude to zrálo,
změnou vsí zamlklých v údolí kdes,
uléhám spočinout chvíli
a mně to nade vše drahým je dnes,
mechu ta vůně, květ bílý.
71
Na srdce klepe ti zvláštní cit,
znenáhla do duše schvěný,
jakoby prostý tě úsměv byl chyt
skromné a příjemné ženy,
bez krásy zvláštní, jež prosta jak jest,
na prahu dvorce tě vítá
a kde jsi pohoštěn před vchodem hvězd
dary, jenž venkov jen skýtá.
72
POHLED DO ÚRODNÉ KOTLINY
Na svahu za lesem, když západ nad ním hoří,
les dlouhých bodláků se v mírném světle koupá,
tu včely umlknou a do ticha se noří
bříz tenkých skupiny, s nichž kory běl se loupá.
Kobylek chřestivých co nad vyhřátou trávu
před krokem vzletí tvým, co motýlů se zvedá
přes hroty páchnoucích, skvrnatých bolehlavů
a ovsů prořidlých, jichž barva tvrdě hnědá.
Zde čím víc do hloubky svah mizí kamenitý
a krtky rozrytý a sypký, náhlou změnou
níž v hloubce kotliny kout země zdá se spitý
hned vláhou pramenů a mlhou postříbřenou.
A vskutku v trávný břeh se skrývá potok, valí
se kamsi k severu. By mohly krávy píti,
zde rovný trávník je a písčiny svah malý,
kde stopy jejich zřít, jak měsíc do nich svítí.
A v dálku velikou jak laky žlutavými
se pole blýskají, za luhem zrak je tuší,
zde volná příroda se všemi kouzly svými
a účelností svou ti více mluví k duši.
73
Já mnoho prošel jsem po prašném žití svahu,
až ztracen do hloubky jsem našel tvůrčí sílu.
Mé srdce vypilo slz lidských trpkou vláhu
a cosi velkého v něm roste, křičí: K dílu!
74
STARÁ A NOVÁ PRAHA
Den letní je. Procházím hradu zas prostorné dvory,
krok duní a zaniká, závory kdesi jen třískly;
a je tu až smutno, jak ležel by kdosi tu chorý,
na oknech a v průčelích paprsky plaché jak blýskly.
Dóm Vítský jak černavý gigant v tmu věže své hrouží,
své přeťaté oblouky vypíná pod spletí trámů,
skla barevná zahrají matněji a stín se dlouží,
v tmě beztvární chrliči zprahlé své svírají tlamy.
Je vidět: hrad bez krále, idyla století pravá.
Ruch kočárů, beztvárné hemžení, dvořanů stíny,
lesk života, nádhery rozpad’ se, – zůstala sláva
a trosky a hroby a trochu té posvátné hlíny!
Jen ztuchlé zpol díry, kde alchymist po prášku zlata
se honíval urputně, zbyly tu pod hradem dole,
pro mozoly chudáků, pro bídu, která tu chvátá
a stále víc krouží a přibírá zástupy v kole.
Sem stín si jen zalézá, šlechtic jen, klerus tu dříme
pod záštitou prebend svých starých po pokroku dupe,
a v zpuchřelé hrdosti, svět co kol kulturou hříme,
své odříká modlitby v pompě své obřadné, tupé.
75
Však dole hřmí Praha, v tu idylu zní to tak zticha!
Co kultury hrdé jsou vzmachy, to mimo hrad všecko!
Co pokrok a nároky na slávu, Prahou dnes dýchá,
a ona je zdravé a životem kypící děcko!
A Praha, ta občanská, s pilnou až k úpadu rukou,
dny bez králů přečkala, rostla a byla a kvetla,
na brány jí přívaly cizácké bily a tlukou,
však ona je vědomí plna, i kultury, světla. –
Neb ona je česká, je srdce to, bijící vřele,
že slyšet až v kouty té země, kde žili jsme plaše,
jak rázně a bez bázně pojednou, pyšně a směle
to duní: jsem vaše, jsem vaše, jsem vaše.
76
BUDOUCÍMU PŘÍSTAVU
Zem zryta v kotlině na konci pustých lad,
blíž řeky. Skřípe stroj a duní vozy kolem,
Dělníků motyky já bušit slyším v chvat.
Den smutný, ospalý, pln kouřů táhne dolem.
Loď k břehu blíží se z řetězů rachotem,
jak dítě vzlyklo by, lká z lokomotiv nitra.
A zase pod strojem se drolí, praská zem –
tak roste kotlina – vždy o krok dále zítra.
A roky valit se, jsem cítil během svým
po pusté planině, za níž je Prahu zříti,
a domy řadit se a růsti údolím,
zpěv plavců zdrsnělý se na pobřeží chvíti.
Tón houslí z krčmy zní, a z lodní šalupy
dunění zaléhá beztvárnou melodií.
A středem ulic těch, jež černy, zástupy
kol spousty nákladu v hučícím davu míjí.
Hned lidmi živoucí jsem viděl celý kout,
pod sněhem krajinu se v bílý rubáš klásti,
a lodi přístavem pozvolna plout a plout,
podzimním vzduchem tím se plachty šedé třásti.
77
A stojí lodí řad. Jen svými stožáry
se zakolébají před šedých domů řadou.
Ztopeny v zarudlé mlh světlých opary,
se k spánku zimnímu jak tiché stíny kladou.
A zvolna, zvolna led je svírá na bocích,
v mlčení vkouzleny by celou zimu spaly.
– Té Praze zašedlé, zakryté v oblacích,
roustoucírostoucí každým dnem, jakby tu naslouchaly. –
78
NAD STARÝM AUTOREM
Je skála, jež má strmé srázy,
kam žlutý slunce lesk se chyt’.
Té staré duši jedno schází:
na rozhýčkané nervy bít.
A přec z té děsné jámy žití,
kde plesnivící stojí vzduch,
tu v křídla tvá se vítr chytí,
kams v šířce volné ztracen duch.
Již lišejníků vlny šedé
pokryly onen skalní hrot,
tu neznámé jsou květy bledé,
a naivní dole teče brod.
Tu scenerií divnou táhne
pár havranů a sosen tlum
pod létem věčným, svadlým práhne,
a z mody vše tvým zdá se snům.
Však v skalné hloubi pramen zpívá
tak studený kdes v klenby tmách.
Tu dlouho poutník odpočívá
a s obuvi své stírá prach.
79
ZA SLUNNÝCH DNŮ
To slunce nejvíce snad září
na vesnických jen hřbitovech,
tak v říjnu, kdy se vichry sváří
a ostružiny zrají v zdech.
Vše vyzlaceno, listí žluté,
mřížoví, trávy, květiny,
nad kaplí stromy rozklenuté
a okna blesk jsou jediný.
Tu nejlépe se člověk dívá
na obzor v záři vetkaný,
list po listu jak v hroby splývá
a pádem duní kaštany.
Jíkavé zvuky ptáků nesou
se krajem prázdným do ticha,
a tepny země tak se třesou,
neb míza její vysýchá.
Ted mrtví, sen-li jaký mají,
své ruce k očím přitisknou
a po rozteklém slunci v kraji
si zhluboka tak zastýsknou!
80
DĚDIČNÁ HRAČKA
Ve skříni staré již na sto let
dědičná hračka leží,
s ní si kdys hrával dobrý děd,
ještě když dítě byl svěží.
Všichni jsme hráli si s hračkou tou,
zlámaná, zčernalá byla,
barvy již setřeny dopolou –
nevím, proč ještě tu zbyla!
Ve středu jablek voskových,
skleněných figur a květů,
hračka ta v paprscích nachových
ležela ztajena světu.
Děti se rozlétly dávno v svět,
nikdo si nevzpomněl na ni,
bába však v skříni své kolik let
s urputnou láskou ji chrání.
A když se zadívá, – do klína
slza jí za slzou míjí, –
to na ty pod zemí vzpomíná,
na ty, již pod zemí hnijí.
81
SNY – TMAVÉ VESNICE
Za zimních večerů, kdy žlutavá zář padá,
podlahou plazí se a jiskry ve tmu snuje,
na střechu pod sněhem, kam modrý lesk se vkrádá,
zřím, kterak měsíc plá, své světlo rozstřikuje.
Tu jak by vstávali kdes ve tmě moji snové
jak mhavé vesnice, beztvárné, smutné, chudé,
kde holých stromů peň ve vzduchu výše plove,
kde jíkne jenom pták a zas je ticho všude.
Ó, jaká dlouhá noc a každá chvíle bolná!
Ni van ni hudby tón v mé duši nezaduje.
Zřím tmavé vesnice z par zrudlých vstávat zvolna.
– To kdosi neznámý v nich světla rozsvěcuje.
82
MODLITBY
V knih starých směsici; jež na dně skříně hnily,
po matce modlitby nacházím po letech,
jich listy prožloutlé, tak ohmatané byly,
a z domova z nich sálal dech.
I desky hovoří svou zvláštní poesií,
kde bratrů zemřelých zapsána jména jsou,
ten inkoust vybledlý se každou řádkou vpijí
v mou duši znova vzrušenou.
Tu jména každého je historie krátká,
as tak: můj nejdražší, má těcha jediná,
mé zlato, miláček! jak jenom umí matka,
když na mrtvé si vzpomíná.
Teď z let těch minulých jen zbyly mezi listy
zahnědlé otisky pár květů našich luk,
luk sluncem zalitých, kde potok šplíchá čistý,
kol mlýnských ozývá se zvuk,
dech doušky mateří kde mrtvým splývá vzduchem
s tou prvou teskností zvadlého podzimu,
kde žloutne rákosí, žab oživeno ruchem,
vydáno létu pozdnímu,
83
v ten čas ty modlitby do drobných rukou brala,
navštívit přítelku v myslivny tichý dům,
by její bojácné vždy děti zulíbala
a jako své je tiskla k rtům.
84
PŘEDSTAVA
Já vskutku nemohu těch malých člunů zříti
kdes při břehu, v nichž rybáři své sítě vlekou,
bych Krista nevzpomněl v ty večery, kdy svítí
srp drobný měsíce svou září mlžnou, měkkou.
Zas v říze vidím jej, jak světlem obklopený
v much bzuku lenivém a v šumu trav a vody
si s druhy sedá v člun, a v nitro ponořený
zří, kterak mizí břeh s měst věžmi, s oliv plody.
Na moři nesmírném sny jeho rostou věčné
o příštím zdrcení pout světských, jimiž kolem
národů svázány jsou řady nekonečné,
jež zlobou násilnou mrou, zoufalstvím a bolem.
Co touhou po vraždě svět plní se a zmírá
šílenou rozkoší a nízkých vášní pudem,
on božskou duší svou pravd věčných světla sbírá
(tu v koutě lodičky tak špinavém a chudém),
a výklad životu on prvně věčný dává,
zřít přes hroby a přes radosti, smrt i boly,
v mír jakýs veliký spět stále nekonečný
a učit po věčnu toužiti apoštoly.
85
KDYŽ ZEMŘELA ŠKOLAČKA
[87]
KDYŽ ZEMŘELA ŠKOLAČKA
I.
I.
„Zemřela školačka!“ tak slech’ jsem po ránu,
jež šedé, špinavé v předměstí vláčelo se.
Tu v úzké alkovny setmělém čtyrhranu
jen sporé paprsky se zachytily kosé.
A ženy v nedbalkách a muži v županech
se v klubko tísnili před dveřmi na pospěch,
a trochu tajemné tlumíce krátké věty,
se vážně s povzdechem hned rozcházeli zas.
I domovnice šla a zaplakala v ráz
v skučivém pláči svém: Oh, Jetty, slečna Jetty!
Pak mluvka u schodů zbyl s jakous paní sám,
jak rudka červené své ruce svěsil matně,
a právě lenivým uvolniv myšlenkám
cos mluvil bez konce tak trhaně a chvatně:
„Teď právě ve věku, kdy všecko mění se,
kdy radost nastat má, kdy děvče žitím vzkypí,
kdy čistší bývá pleť a tahy plní se...“
A jaksi dojmem též zacuklo jeho chřípí. –
II.
II.
Já dobrou Jetty znal. U cizí rodiny
v předměstské ulici bydlila neustále,
k svým pracím budíc se tak jako hodiny
a přesně chodíc spat, rty chladem zamodralé.
A ruce ustydlé za nocí zimavých
89
své vychovatelství, dějiny memorujíc
a frázi za frází na paměť svoji snujíc,
vzpomínkou usnula, dech slyšíc družek svých.
U vdovy byly tu tři družky ze školy,
jež přísna, hubena, je nespustila s očí;
v neděli vedla je procházkou do polí,
za město přes luka a sady kde se točí,
krok každý střežila a ostře pátrajíc,
co za den stalo se, buď ve škole neb doma,
vždy všechněm stížnostem a pomluvám šla vstříc,
že Jetty bázlivá, nepohnouc ani rtoma,
již horší známky své a skvrnky na živůtku
jak smrti bála se a neštěstí a smutku.
Však dívčí pokojík byl útulný, tak malý!
Tu kopce za Prahou vyhlídkou v mlze spaly
a dole ulice se svrchu točila,
šum vozů supivý, brzd zatažených splýval
tu ve křik uhlířů a v dětských hlasů příval
a hádku kramářů, jichž tlupa rozbila
své stánky v neděli a kolotočů řadu,
i boudy s nápisem „Museum“; vzdálený
se štěkot ozýval a ze zvěřince hlasy,
tu blízkých na stavbách duněly trámy v pádu,
a z koksu zápach vál tu jak prach spálený.
Vždy večer po škole, kdy sešeřil se den
(zvlášť v zimních večerech), v svém koutku u piana
si Jetty skromničký svůj upřádala sen,
tak tichý, malebný, družkami nevšímána.
Ty všecky na „bábu“ si hrály v alkovně,
jich smíchem klenutí že vždycky otřáslo se,
že vdova ve předsíň vbíhala varovně
90
s brýlemi černými na orličím svém nose.
Tu Jetty skrčena v koutku za etagerem
do prázdna hledící, tím zkolébána šerem
o jednom snívala: Ó, za tři roky snad
se vyplní jí sen! Ó, jak to krásné bude,
až přijde profesor a řekne: Jak jsem rád
měl Jetty! Výborně! a jeho líce rudé
plát budou blaženě z šedivých kotletů!
Výborně! řekne pak a vysvědčení v ruce
jí bude vynášet v řečnickém rozletu,
že ona zapláče tak hlasitě a prudce,
tak šťastna, blažena. Ó, než ten přijde den!
Po hlučném „Te deum“ jak výskne si, můj Bože,
jak bude chlubit se s tou koketností žen,
jak bez vší starosti si poprv lehne v lože
a plný činnosti uběhne lehce den!
Neb kandidátkou již, tou poníženou kdys,
jak dříve bývala, přestane rázem býti;
po otci zdědila ten samotářský rys,
chce jenom škole své a drobným dětem žíti,
neb otec říkával: Drahoušku, Jetty, slyš!
Ty holka, jen se uč! Až zemřeme, co bude?
Je jmění na mále, však ty to dobře víš, –
jen kdo se naučí, ten udrží se všude;
co myslíš, prosím tě? princ nebude tě chtít,
děvečko, jen se uč, pokud to může být!
Ó, učitelkou být! Jí ve snech je to novým,
ten pocit vábivý, žít sobě sama stále,
svůj míti pokojík s nábytkem ořechovým,
klec s ptáky velikou a květy na oknech,
91
skříň s plátnem zeleným, již ve příhrady malé
jí truhlář rozdělil a v každé plno kněh,
hodiny s kukačkou, kdys matkou darované,
a housle na stěně u stolku psacího.
V kraj bude vyhlídka. Tu ráno vždycky vstane,
punčochy oblékne, zavolá Amiho.
A trochu dráždíc jej, své připraví si knihy.
Tam venku ve zlatě vřezané polí rýhy
se budou černati a vlny po obilí
van zčeří lichotně. K deváté rafij pílí
na věžních hodinách. Hle, starý učitel
již řadou dětí jde, jež ztichly okamžitě
před školní budovou a jako zlatý pel
spí na všem slunce lesk. To na vsi jenom bývá,
kdy švehol skřivanů vysoko v modru zpívá.
A brzy poslední ve škole zmizí dítě,
nastane učení. Pak děti závodíce
pištivě počnou číst, prst v řádky vbodajíce.
A farář z farních vrat, kdy vzduch je mírný, tich,
dle zvyku starého ku lesu kráčí teď
v šosatém kabátě. A všude v lavicích,
síť zlata na stěny se vhoupne, blesků změť
hned blýskne v pavučí, hned v rozcuchané hlavě
nemytých darebů tak úporně a žhavě
a z lesklé tabule paprsků vrhá sítě,
až oko zaslzí tím leskem okamžitě.
A v poledne je čas psát staré matince,
jen třeba zeptat se, jen málo, kratince,
jen málo, kratince, o kompotu, jak vždycky
92
jej doma mívali a střihu na šaty,
že ráda měla by zelené obě klícky,
jež doma v prostřední světnici visely,
že staré Maruně posílá záplaty,
jak prosívala ji, jichž barva proměňavá,
a zda se housátka uvedla zlatoplavá
a stará krejčová do jara zemře-li?
Jaké to procházky po škole do obory!
Pod nohou chrupají žaludů shnilé misky,
ten zápach fialek a rudé skorem hory,
ten výhled v mlhavě se rýsující vísky!
A starý řídící, modrého šátku cíp
u nosu, šňupne si, vykládá s pathosem,
oh, někdy dobrý má až k smíchu skorem vtip!
Do trávy sedne si, co stařec kucká v smíchu
a cuká šelmovsky zvětralým svojím rtem.
Tak sedíc dívá se na pláně, kolem v tichu
jež rozloženy jsou. Chrpy se modrají
a rudé koukoly, jahody potají
se hustě těsnají pod listí svěží háv,
jak kapky krvavé ve tkáni třeslic, trav.
A bílá kora bříz a můstků ve stržích,
jak sníh bys nahodil, se ztrácí v modré půdě
večera jarního. Jak plech, jímž bys jen hnul,
se třpytí rybníky tam dole v údolích
a v cípech červánky se lesknou krvorudě,
stín letí, jak by síť kol země v dálku snul.
A sotva setmí se, otevře dokořán
svá okna k západu. Úhozem na klavíru
93
vzduch zčeří večerní. To z „Kinderscenen“ hrán
útržek suity té, již nejvíc ráda měla,
tak zpola laškovný a lehký nad míru,
se ozve nesměle, pak v „Humoresku“ sráznou
let prstů vybočí a „Polonaisou“ ráznou
po mnohém bloudění zakončí úsečně.
Je tmavé nebe tak. Hvězd plno. Alejí
jde mladý kontrolor, hvízdá si netečně,
pak správce s myslivcem. V paprsků závěji
jich stíny dlouží se na půdě zdupané;
to do hostince jdou, skrz bezu bílý květ
jich mizí obrysy. A Jetty v ustlané
si lehá podušky, ó, jak je krásný svět!
Pak čísti počíná; bzuk tichý komárů
a můra šelestíc na hladkém skle se snuje,
v topolech před okny cos vítr vypravuje
a oknem trávy dech sem vlá. Je po jaru.
U mamky prázdniny prožije šťastné zas.
„Ty jsi tak dětinská!“ jí matka řekne. „Jetty!
už můžeš rozum mít!“ Však ona tlumíc hlas
se na ni zavěsí, se vpije v její rety
a nespustí se jí. Neb nesestárla, zdá se,
ta mamka drobounká! Je čilá jako dřív,
má tentýž čepeček a tutéž svěžest v hlase
a tytéž choutky má, se neměníc, ó div!
I dole v zahrádce, kde bují lopuchy,
jsou tytéž okurky, jež v sklenících se hřejí,
a tytéž melouny! A tytéž blatuchy
a bledé řeřichy se nad potokem chvějí!
Tam v boudě na poli si tentýž stařík dýmá.
94
Tam zřít je přes něho jak jehlu tenkou věž
silnicí širokou ku okresnímu městu,
les v měkkých obláčcích, kde drvo pádem hřímá
dozvukem mizícím. Jak ráda má tu cestu!
Jsi v háji dubovém dřív, než se naděješ!
Pak přijdou návštěvy všech příbuzných a tet,
jež budou laskat ji tak jako miláčka,
hra s dětmi divoká a uvolněný let,
jejž skytne na rychlo skřípavá houpačka.
Tu bude vyprávět, maliny cukrem bílé
v svém lovíc talířku, chléb s medem kousajíc,
jak škola krásná je, že všecky teskné chvíle
zahubí povinnost. – Ó nikdy nechce víc!
Však v zimě školačky si bude k sobě zvát,
když budou vánice, zafičí zima z lad
a dlouhé rampouchy se budou lesknout v duze.
A na roráty v tmě ty ranní časné chůze!
Zem zachumelena. A dech jak dýmu proud
po mrazném kostele se vinout bude z retů,
mdle hvězdy zasvitnou. Co v duši dřímá vznětů
a tichých modliteb, nadějí ztajených,
teď z duše vyvíří, zahoří v světle víry
a ze rtů vymizí slov spoustou znavených.
Se hřbetem černavým na klíně zpěvník leží.
Tam v oknech kostelních je zřít, jak zvolna sněží
a chumle sněhové s říms tají kamenných.
Toť štěstí života! Být zrovna určena
z tmy jiskry probouzet v nevinných duších dětí
a zřít, jak jejích slov zní nazpět ozvěna
95
z rtů dětí. Později pak zrní rozeseti
pravd prvních životních o Bohu, zemi své,
by v hloubce vkotveno vše rozkvetlo a zrálo
pod teplem lásky té, o které se jí zdálo,
a navždy tkvělo tam, i bouř kdy hruď nám rve,
i když se otevře nám propast nenadálá
po dětství klidných dnech, v nichž pouze láska plála!
III.
III.
– Ah, teď již vzpomínám: Ten ozlacený sen
plál ještě v chorobné té před půl rokem líci.
A to vše slýchal jsem, když červnový byl den,
v předměstské zahrádce, vlaštovky šveholící
kdy rej svůj počaly. Tu Jetty schýlena
krčila žertovně drobounká ramena
a skryta za knihou mi vyprávěla dlouze.
Co tepla bylo tam v té probuzené touze!
Však propast předčasná! Víš, co to znamená
odejít potichu s jeviště mrzké hrudy,
pod bílým rubášem svá schýlit ramena?
To byly sladké přec, jež snívala jsi, bludy,
to záhy skončen byl ten skromný, jarní sen
a dětské blouznění, jak snila je tvá hlava?
Já, básník míjení až v hloubi rozrušen
jsem žalost pocítil pro mrtvé dítě z davu.
96
A hořkou zlobou až se duch můj tenkrát chvěl,
když u hlav dítěte Smrt viděl jsem, jak stála
a tyhle všecky sny, s nimiž jsem soucit měl,
na prvky nevidné v svých rukou roztrhala!
97
VZRUŠENÉ CHVÍLE
[113]
SLOKY IRONICKÉ
l ty spokojen jsi jenom na chvíli,
tu chvíli, co svůj život necítíš,
co na dny nemyslíš, jež ranily,
ni na ony, jimž kráčíš stále blíž.
Ba líp je necítit, co zavěsil
ti život na hruď, bedra, na šíji,
jak ubohý neb jak jsi směšný byl,
a jak tě při tom zvolna zabíjí.
Co z tebe udělal, to neznat líp,
své otroctví si každým odbýt dnem,
a nechat život drsný přísti vtip
o velkém člověku a svobodném.
Tak možno ještě klidu dosáhnout,
i možným štěstím zkájet duši svou,
a skorem netoužit se zbavit pout,
a přilnouti k nim s láskou dědičnou!
115
Z RYCHLOVLAKU
Vlak šuměl nocí tichou, svit hvězd se na sklech třás’,
vše rysy neurčité a modrý polojas,
jen místy začernalé kams na zad sosny pluly,
jak stěžně pod plachtami, jež po větru se vzduly.
Jak vraky stěhovavé v zad stále pílící
prchaly domy, lesy, jak hnány vichřicí,
teď výhně železáren a rudé ohně kmitly
a kladiv mocné rázy přivřeným oknem vlítly.
Teď zablýskl se bokem vesnické krčmy štít,
a skřipot houslí zavzněl a cinkot sklenic vlít’,
a tma zas, tma, teď v bílé balvany kolmých hrází
jen světlo naše oknem žlutavé proudy hází.
Snad stojíme? A zdá se, vše nazad uplývá.
Je to jak bouřný život, ta jízda bláznivá,
a jako rozdráždění běh věcí polétavý,
a nejasný ten pocit, kde, kdy se s námi staví?
Až přes hory a propast nás touha přenese,
náš sluch až sledním zvukem se zatmí, otřese,
ohlasem pronikavým to Osud živým sdělí,
nás na zastávce složí v hrob jeden osamělý.
116
BENÁTKY
Přes okraj parníku černý
z přenosných pohovek zříme
nad vodou pohádku vstávat:
mrtvolu Benátek.
Vymřelé Benátky z rána.
Benátky pohádkové,
nešťastná Venezie
ve světle ranních par!
Ještě jak akvarel sladký
ve krajkách obláčků vstáváš,
blížíš se parníku letem,
třeseš mou bytostí!
Rezavě oranžné plachty
bárek před Giudeccou plují,
přes obří, slunečnou kouli
stíny své vtínají.
Ah, jaká mrtvola vetchá!
Mrtvola balsamovaná!
Barvy kde zpívaly divy
a jásal středověk!
117
Jaká to pustnoucí kráska!
V domech teď peleší bída!
V palácích turistů hnízda,
a sklad je veteší.
S liščími gondoliery,
s námezdnou, poťouchlou luzou
gondoly s cizinci plují
v smrdutých průplavech.
Potomek Venetů lstivý
s úhoří přesností míjí
gondoly o čáru vlasu
v soutěskách plesnivých.
V průplavech tři kroky úzkých
nahé a zpustlé jsou domy,
voda v jich základech vlhne
v zelené plísni děr!
V dóžecím paláci mrtvo,
mrtvo je v prokuráciích,
zmrtvěly mramory v chrámech,
tesklivé přívozy.
S Campanile se díváš
na tiché, báječné město,
jak zdvihá v slunečno domy,
v lagunách hřbitov svůj.
118
S přelámanými jak křídly
ubitá, zděšená duše
s jakýmsi šeptem se vleče
hasnoucí pohádkou.
Snad jen když večer se zdvihne
se světly gondol, kdy korsem
za hudby vzbouří se davy,
démon – stesk pustí tvou hruď.
Jen tam na Lidu, na Lidu
s jakýmsi soucitem vlažným
smývají vlny s tvé hlavy
plíseň tu rozkladnou.
Ohromený a spitý
báječným přepychem dožů,
rozmachy pobožných mistrů
v bolestném deliriu,
počítáš, dnes-li, či zítra
roznesou účelné doby
mrtvolu zapáchající
z lagun těch páchnoucích?
Mrtvolu, již nelze pohřbit,
hnijící na vodách mrtvých,
jak obří, zbělená kostra,
mrtvolu Benátek?
119
Či zda se rozpadne v moře,
do tůní zelených bařin?
Budou tu briganti kotvit,
černé jich koráby?
120
MŮJ OBLOMOV – BÁSNÍK
Zas podzim, podzim, šedožluté
západy křísil nad střechami
a listí jako z bronzu skuté
s akátů sprchlo v dlažby šeď.
V tu dobu byl jsem rozjitřený
poznáním žití prchavého
a společností přesycený
jsem hledal na vše odpověď.
Ulicí bloudiv za večera,
jež rovná, bez ruchu tu stála
a barvy světel třásla z šera,
já druha z mládí navštívil.
Prach visel v koutech, pavouk černý
zaplétal obrazy a skříně;
sem zřídka zbloudil přítel věrný
a cizí, ten sem nevkročil.
Tu na divanu v slunce jasu,
zkad žíněné se chumle draly,
jsi slyšel, jak se pohnul v žasu
při prudkém tvojím vkročení.
121
A kostnatou svou velkou dlaní
stisk’ tvoji, vítal tebe suše,
a se smíchem, v němž pohrdání,
v nervosním jakéms rozchvění.
Pak s pýchou umělce, jenž záhy
přesvědčen o své velikosti,
v županu bídném, skorem nahý,
kol tebe sem tam přecházel.
A vypravoval o svém snění,
o plánech svých a o umění
a v halucinac rozkroužení
zas nadějí se opíjel.
Zas velikými slovy snílků
se přelhával, se k žití křísil,
jed svadlých ocúnů a lilků
ze svojí duše vyrvat prah’.
Přede mnou knihy staré shledal
a připravil zas ku studiím,
prach setřásl, jenž na nich ssedal,
k nim dětsky mluvil jako v snách.
Do kořán okna otevřena
se rázem jedním rozletěla,
líc jeho jako okouzlena
podzimní byla nocí tou.
122
A nový vzruch jak dýchal zvolna,
zoufalé slzy v zrak se draly,
a v starém jeho čele bolná
se vráska ryla tísní zlou.
Dřív nečinností umíraje,
domnělý umělec byl měkký,
ty jako strun se dotýkaje
na jeho srdce moh’ jsi bít.
Však marně! Zítra jako vždycky
zas v hrdé svojí nečinnosti
Oblomov doby, lethargicky
v těch ztuchlých stěnách počal tlít.
On jedním byl, po celé žití
k němuž jsem neměl odpovědi
a důvodu, proč vlnobití
jej vyneslo do skepse dob.
A kolem jeho oken denně
v ruch ztráceje se jednotvárný, –
za ruletami v šeré stěně
se zdálo mi, že vidím hrob.
123
APOSTROFA
Ó jaro! Co jsem v městě žil život ztupělý,
již připadáš mi věru jak dávno přešlý sen,
šat, parfumy a šperky a přepych umělý
teď za náhradu vidím a zástup bledých žen.
Vždy vzrušilo’s mne. K smíchu! A teď mi dostačí,
své večery když přijdeš v park ztichlý rozlívat,
nádražní vrabci v křiku kdy v stromech skotačí,
a pupence když vidím v modravém lesku plát!
To šosákův je jaro. Tvá kouzla vypráhla
v dotknutí chladných prahů a úsměv tvůj je stár.
Rozruchy velké hasnou mi s roky znenáhla,
starostmi zdrobnělými co chvátám ve tmu mar.
124
DOJEM Z ULICE
Za rána klidného a právě v letní čas,
kdy záře na chodník rozlévá světlo všude,
já potkal družičky, šly řadou, v slunce jas
na bílých šatečkách jim plály růže rudé.
A v tiché ulici jak dříve splýval klid,
jen špaček ozval se a v dálce vozů hřmění.
Vzduch bezem prosycen zelený vrhal svit
se stromů v šatů běl, jak šly ty děti v snění,
v jich rukou voskovic se matná chvěla žluť,
jež k melancholii mé srdce probouzely
a jaksi sevřely násilně moji hruď
v té světlé ulici, kde kroky osaměly.
Jen vítr ztlumený ulicí mrtvou táh’
v ty smutné půlkruhy a sborů matné hlasy,
v ty řady skupené před umetený práh
s vlhkými tvářemi a zčeřenými vlasy.
125
JARO NA HŘBITOVĚ
Kočáry v letu zastavily
se u hřbitovních černých vrat.
Náhrobků mramor sněhem bílý
byl září jara obepiat.
Skrz bezu clony, větve spiaté
smutečních vrb a zeleň trav
se dívalo vstříc ráno zlaté
svlékajíc mlhy šedý háv.
A před zdí třásly silhuety
se neduživých koníků
a laštovek se nesly čety
kol deštěm smytých pomníků.
Hle, zaskříply teď mříže táhle
a blýskly svitu záplavou,
vnich starci setkali se náhle
shrbeni žití únavou.
A poznali se, z mládí druzi,
svou tiskli mlčky suchou dlaň,
a jak svou těžkou vlekli chůzi
jich zjasnila se chmurná skráň.
126
Hned zapředli se v snění oba
jak pavouci dva v jeseni;
kdy umříti je skorem doba,
jich dětské vstalo nadšení.
Ta škola stará! Lípy kolem,
pod ryvízem ten plůtek skryt!
Hrá obilím a každým stvolem
tam horský vítr, slunce svit!
Hle, z červotoče řada škamen,
tam vedle sebe seděli!
Jak vlny, kam jsi hodil kámen,
se časy nad vším sevřely!
Ó s Nieritzem kdy sedli v háji
a poslouchali kosy pět!
koroptve steskly v polí kraji
a píšťal zvuk se počal chvět!
A pak, ó jak ten život míjí,
tu k štěstí v před, tu k žalu zpět!
Vše vyslechnutou melodií,
jež echo vzbouzí naposled.
Hle, pod paží se spolu vzali, –
kde mládí, vzdorných bojů řež?
Teď hroby svých si ukázali
a místa, kde chtí spáti též. –
127
KONEC TRAGEDIE
Na polo ve snění za noční chvíle
za šera mrazného, v záření hvězd,
přede mnou pusté spí nábřeží bílé
pod sněhem, měsíc plá, nezříti cest.
Slyším jen vlny pod ledem hřmíti
pod mostem, na němž lamp řad se chyt’,
viděl jsem zamrzlé v ledu sníti
lodi, jak měsíční padal v ně svit.
Slyšel jsem, z krčmy hudba jak zvučí,
za skly těch oken, jež zářit zříš,
divoké tóny jak ve škále ručí
v akordech skáčí ve strunách blíž,
v zamrzlých oknech jak chvějný a divý
pitvorných masek a komických shluk
houpal se, kolébal, kontury, kyvy,
obrysy sklenic a zdloužených ruk.
Někdo si zavýsk’, však dívčí hlas plakal,
mužský hlas smál se, však ženský se třás’
hněvem a hrozbou a výčitkou, lákal
zpronevěřilého v poslední čas.
Zpronevěřilý však navždy již zradil,
ostrý jak břitvu měl, posměšný hlas, –
šumař své skřipky již k tanci mu ladil,
na jinou kývnul, – a objal jí pás.
128
Tančil. V tom mžiknutím pod mostem dole
tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez,
kdos jak by skočil, teď zavířil v kole
sykot vln šumivý, výkřiku děs.
Kostmi to projelo, – ženský šat bílý
zamih’ se vzduchem v luceren sníh.
Maškary houfně se vyrojily,
jméno nebožky nad řekou vyly, –
ten však, jenž zradil, zbaběle ztich’.
129
PO KRISI MLÁDÍ
Když sadem přejde bouře divá
s vichřicí, s blesky zádumčivá,
strom jeden z četných stromů těch
rozražen bleskem k zemi leh’.
Tak blesk čí duší také šleh’,
ples pohasl na jeho rtech,
ten chudé jaro na květ mívá,
pták v holých větvích nezazpívá.
A před jesení zoufalstvím,
že zahanbí jej plodem svým
lecjakýs prázdný, planý druh:
rád měl by zimu s vichřicí,
závěje věčné, tlumící
krok každý, každý zvuk a vzruch.
130
PÍSEŇ
Já housle vzal jsem v ruku
po letech doma zas!
Tak neuměle, tiše
zvuk nesmělý se třás’!
Zvuk nesmělý se třás’ –
já hrát již zapomněl,
ó marno! vzpomínám si,
já hrát již zapomněl!
A v žádosti a touze
po měkkých houslích svých,
jež plakaly tak dlouze
za nocí měsíčních –
za nocí měsíčních! –
já silněj’ v struny vjel,
ó marno, struna praskla,
já hrát již zapomněl!
I ta, jež ráda měla
můj hovor dumavý,
se ani nezachvěla,
zrak nevzplál pátravý!
Zrak nevzplál pátravý
po letech, jaký žel!
Já sestár’ jsem a dávno
jsem líbat zapomněl!
131
BOLEST
Louky voní, břehy hasnou,
vyschlý potok tišej zpívá
píseň léta bezehlasnou,
slunce hoří, zem se stmívá.
Dojaté zná srdce bušit,
bolet mírně každou ranou
jak žal těch, kdož nesmí tušit,
že už s lože nepovstanou.
Z hrobu svého oknem vidí
temněrudé kvésti růže.
Kolem tolik přešlo lidí.
Nikdo, nikdo nepomůže?
132
MELANCHOLICKÁ NEDĚLE
Zpod žaluzií shrnutých
od stolu okny zřím jen řeku,
čas prchá, míjí kamsi tich
a já též mizím v jeho vleku,
sloup slunce západního padá
od řeky k mému stolu sem,
a chvěje se a skví se, skrádá, –
jsem zalit jeho přílivem.
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
Jak zvolna míjíš, neděle,
kdy od stolu, kde sedím v snění,
jen ruchy slyším ztemnělé,
a vozů městských burácení
a čisté nebe vidím v dáli
nad směsí velkoměstských střech,
tu unylost, jež všecko halí,
prázdnotu lidí v městských zdech.
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
133
Ve vzduchu jakýs žhavý lesk
a ospalé jdou zvuky zdola,
a se stěn, ozdob, arabesk
čtu minulost, jež pouze volá,
a je mi, jak by pro mne dneska
žádného srdce nežil hlas
a jak by k lásce mojí stezka
již zarostla a já se třás’.
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
134
STÍNOVÉ OBRAZY
Večerů zimavých když vidíš divý cval,
do ulic fičící ledovou, krutou zimu,
tu Prahu sestárlou bys ani nepoznal!
Vše vidíš v modravém a neurčitém dýmu.
A cítíš najednou, jak stárneš. Míjení
jak stíny prchavé otřesou tebou náhle,
ty poznáš, rety tvé že suché jsou a zprahlé,
že oko vpadlé je a srdce v stišení.
Jak bylo před lety, teď náhle srovnáváš!
Stínové obrazy se střídají a minou,
a listy žloutnoucí před sebou všude máš,
rok každý zavane jak vítr doubravinou.
Obrazy na plátně přeběhly pouhou hrou. –
A řady poutníků se v lásce vystřídaly,
zdroj písní vyprahnul těch pěvců, již tě jali,
a hroby přátel tvých četnější stále jsou.
135
NA MÍSTĚ, KDE MATKA SEDÁVALA
„Stárneme, stárnem’...“ píseň varhan zní
a tónem hlubokým se nad hlavami valí.
Já v černou lavici sed’ v řadě poslední, –
tu s matkou nebožkou jsme sedávali.
Zas cinkly zvonky, mdle tak zazněly,
a s oratoře hlasy zapěly.
A jako mlhy těžké, v spousty hlav
skly barevnými slunce stříkl příval,
to změněný a sestárlý již dav,
leč píseň známou stejným rhytmem zpíval;
řad žlutých začernalých kotníků
převracel texty sešlých zpěvníků.
Hned poznal jsem tu starou lavici,
zde sedávala vždycky. V bázni teskné
já její šat jsem třímal šustící
zahloubán v tóny varhan slavné, vřeskné,
co modlitbu svou za mne hledala
a sepiaté své ruce zvedala.
Ó jarní jitra, jak ta zářila,
když oknem otevřeným v listí lípy
zář teplých paprsků se čeřila
a do zpěvníku bodala své šípy
a v tmavých vlasech matky častokrát
svůj hravý rozvířila zlatý spád.
136
A z její korálkové mantily
(jak v šedesátých letech nosívaly)
se paprsky k mé hlavě rozlily:
hned skvrny vosku na lavicích plály
ze skapaných svěc pohřbů minulých
a slavností v tmu roků zhynulých.
Zhynuly, minuly a v bouři let
slavnosti mnohé přešly, pohřby lkavé...
Přechází mladost – laškovných pár vět!
Dnes člověk tápe v lidské směsi dravé
jak žitím spráskaný a smutný pes. –
Tvá modlitba jak hřála by mne dnes.
137
PÍSEŇ ZMARU
Bylo pozděj smutno tam,
kde mne matka kolébala,
tiché písně zpívávala,
zpěv ten ještě dodnes znám.
Teskný byl to útulek,
pod podlahou smrtník tikal,
horský vítr v stromech vzlykal
a rok bez konce se vlék’.
Tmavých skříní tmavý lesk,
obrazy ty neumělé,
květ, jenž lístky svadlé stele,
otcův pohled mluvil: stesk!
Starodávných hodin cval
s kukačkou, s tím hřmotným hlasem
vzlykal v dešti, slunce jasem:
drobná láska, velký žal.
Listí dělo v louži jam
sprchající, práchnivící,
květy děly záhy tlící:
loňské slunce, loňský klam.
138
Plody děly: k zmaru jdem’.
Ve spotřeby mřeme jícnu,
živit plam na žití svícnu
každou chvílí, každým dnem.
Smrt mých drahých blíž a blíž
z nehybnosti, chladu čela,
z rozkladu mi krátce děla:
Byli jsme, je konec již.
A přec stále živý zmar
vešel se do lůna země,
pod zelené její témě,
pod sníh zim a v teplo jar.
139
ZIMNÍ JÍZDA
Bílé jsou lesy.
Sníh a sníh
na stromy věsí
se v chomáčích,
sněží a sněží,
zapadlá leží
luka a lada,
kraj tak něm.
Padá sníh, padá
na příkré břehy.
Duše má hádá:
bez lásky, něhy,
celá je zem.
K silnici bílá
tiskne se ves.
Fena tam vyla
u plotu kdes.
Jako les rampouchů
topoly visí,
výkřik zní čísi
houknutím kolouchů.
140
Stříbří se říčka.
Ale zas tichá
zima jen dýchá
na sněhem umdlená,
dřímotou zasněná
tížící víčka.
Projedem ztichlým
městysem
poklusem rychlým.
Obrysem
náměstí mizí,
postavy cizí,
blikavá světla
ve vloček houšti
drobounce kvetla,
jako by bludičky ožilé
bílé tu chytaly motýle
v ledové poušti.
Smutněji je mi,
mlčí vše zas.
Nad širou zemí
měsíc jak has’,
chtěl bych stát s těmi,
do vrat již tlukou:
octnout se v rukou
matčiných.
Lampa kde hoří,
teplý zní smích
tlumenou tmou.
141
Ruka kde dojatá,
kostnatá, žilnatá,
vroucně se boří
do vlasů tvých.
142
KLAM
Že nemám slz, teď smích jen mám...
Ku stolu mému sedl klam,
otroku o volnosti zpíval,
nahotu žen mi ctností skrýval,
v pozadí lidských všedních dram
můj vzbouzel soucit, lásky plam,
a já byl dobrý, žití příval
o cíli nadějí mi zpíval.
A v ruku děcka, jež má hlad,
vtisk’ minci žití – na ni zřím,
a byl jsem nadšen tak a mlád,
že všecko mám a všecko zvím.
Ne, pravil klam, – toť zvláštní kov,
toť zvláštní kov!
Tím vyplatit lze pouze rov!
143
Ó NEMYSLI
Ó nemysli, tvé století
že ze všech nejlidštější bylo,
o tom se dětem v kolébce
a velikým jen starcům snilo.
Tu nad propastí bolestí
tvá práce co je v perném žití?
ty musíš za ni chléb si rvát
a o ten chléb se pěstí bíti.
A již se ani nevracej
a v zad se ani neohlédni.
Ty vyčítavé pohledy
v ten román boje zlý a všední!
S radostí dravce odlehčíš
si ranami, jež tobě dali.
Tvá modlitba to pokrytců
je svědomí hlod neustálý,
to tužby nespokojenců,
všech potlačených, kdož tu žijí,
to žalostný je pouze text
ku věčné bídy symfonii.
144
ZA BRATREM JANEM
Co umřel jsi, to je již dvacet dlouhých let.
Šum trav tu povívá nad hrobem v parných dnech,
nějak se malý zdá a slehlý, jak by svět
a čas již zadupal tě ve tvých tvrdých snech.
Však já tě dosud zřím. Hle, služku vidím zas,
co v kyprých rukou svých ti vlasy hladila,
a růží vůni mním do nozder dýchat v ráz,
tvou kamarádku zřím, jež byla spanilá;
kůň starý houpací a šavle zkřivená,
divadlo z lepenky, květiny povadlé
a karty zahnědlé a píseň znavená,
to celý život tvůj jak zřel bych v zrcadle.
A matčin polibek. Můj bože, sám jsem zbyl,
co v hrobu zapadlém ty dávno dřímáš tich, –
však nám tu hůře je, my zříme mizet cíl,
a v teskné bolesti a v pochybnostech zlých
dáváme prodejnou, stárnoucí hlavu svou
hrobařům lidských práv s šaškovou rolničkou.
145
DĚDICTVÍ
Ve mládí ztraceném my ssáli lži a klamy
a touhy přehnané po věcech, kterých není.
Nám život zakryt byl tajnými záclonami,
pak přišlo násilné a náhlé probuzení,
a pak... To mrzácké a shrbené jho žití
náš mozek sepialo, puch mrtvol zavál z rovů,
žaloby slabochů nám přešly v žilobití,
týž osud schvátil nás a zardousil nás znovu.
My vše jsme zdědili, však málo vymýtili,
zas tytéž otázky a pochyby a přání.
Pod přísným životem jsme sny své pohrobili,
bláhové naděje a idylická zdání. –
Vše to jsme prohlédli, náš podiv shasnul tklivý
a trpkost zklamání nám zachvěla se hlasem,
– pokrytci, kejklíři, již nevěříme v divy,
leč zas nám dobry jsou, mládeží pohnout časem.
146
SUCHOPAR
Nic nikde nehne se, vše v páře října splývá,
pták jíkne v blízku kdes a zase ticho všude.
Kam vidíš mlhami, jak vypálené, zrudlé
trávníku stopy jsou a šípků křivé keře,
bodláků kartáče a pryšců chorá zeleň.
Tu větry bouřněji se opírají v chodce,
kříž starý skřípe víc a sosna stará kvílí.
a dole pod nohou se boří kupky země;
rozrytá, pustá pláň jak neměla by konce,
dál sáhá na obzor.
Mně zdála se být celá
že vlast má suchopar pod valící se mlhou,
rozrytá slepými tmy nositeli, všude
již vzruch a svobodu a pokrok podrývají
a proti světlům pravd pěst vztekle vztyčují!
147
PEVNOST
Je pevnost stará. Bastionů zeď
podzimní slunce slézá zimomřivé.
Zdí zubatých to pouze mrtvá šeď,
kam ticho hází vlny zádumčivé.
Jen bodák hlídky blýskne. Lenivě
řeřáby u zdí šumí v chladném vzduchu,
a zvuky kolovrátku pištivě
sem z městské vřavy dolétají k uchu.
Spí celé město v barvách podzimu,
klikatá řeka, obrovský had blýskne
a zhasíná. Ty dojmu vnitřnímu
se poddáváš a cos ti srdce stiskne.
Střílnami možno celý obzor zřít,
a noc jak vlhká po špičkách sem stoupá.
A tráva voní. Je tu samot klid;
na hrotech bodláčí se motýl houpá.
A dávno již tu nikde nelpí krev,
kams prchlo dávno válečnictví slepé,
ty vůdcův dny a pušek děsný řev,
– do plání rovných, kde se vraždí lépe! –
148
POČÁTKY A KONCE DNŮ
Po noci, jež byla tak dlouhou,
by skýtala snění lidem,
já vyjdu vždy s novou touhou
a s plodným, radostným klidem.
Ó zdravé a vonné je ráno,
jak nad šedí ulic hoří, –
kdy náměstí paprsky stláno
je jednou jásavou zoří.
V tom smíchu dětí a v ruchu
jenž ve svěžím ránu se zrodil,
v tom hluku mému je duchu
zas volno, jak pouta bych shodil.
Hned toužím, říkám si zase:
„Dnes vzruchu den je a činu!"
A život lehkým tak zdá se,
bez lží a nástrah a stínů!
Tak mizím za práh, kde žití
mne počne vězniti znovu,
ty stěny v sebe se řítí,
já ležím pojednou v rovu.
149
A stařec, Povinnost, slepý,
jenž nedbá mozku ni duše,
mi zdrtí všechen klid v střepy
a směje se tak suše, –
že večer vychládlým vzduchem
lamp zář kdy smutná se budí,
jsem malomocný již duchem
a srdce v prsou mi studí.
150
SONET V ZÁŘÍ
Při okně přivřeném (již skorem v září sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadlé trávy.
Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.
Tu rázem jak by vstal, zabouřil vichr na sklo,
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,
rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.
My okna zavřeli. A projelo to námi. –
Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém
tak zavřem duše své a budem sami, sami.
151
BOUŘE V SAMOTĚ
Nad prorvou údolí, jež leží mezi lesy
a potok písčitý se řadami vrb ztrácí,
mrak černý, hrozivý rozbité cáry věsí,
se vzkřekem bahenní se choulí v travách ptáci
a šedozelené se vlní moře trávy.
Ztemněly modříny, ztemněly černé jedle,
poplašným úderem se kloní stromů hlavy
a z keřů šumících zprchává listí zhnědlé.
Hladiny černy jsou, zčeřeny bělic vzmachy.
Teď mrtvá, mrtvá tma s rachotem bouře klesla,
déšť na hláď zavířil a přehnal se tak plachý
přes sosnu nad splavem, že táhlým šumem hlesla,
kde jak pes shrbená po špičkách v lesa kraji
v mdlé páře deštivé se vydra kmitla v sítí.
V záhybu hladiny teď velká kola hrají,
jak pod břeh zmizela se oné bouři skrýti.
V dřev spousty zahnědlých, v tmu zeleně a trávy
se průtrž spustila. Kaluže plny bahna,
hle, rostou úžasně, blesk svítí do nich dravý
a již se slívají.
Tou bouří dlouho prahna
já počal o lidech sen velkých vzmachů sníti:
převratů myšlenky jak zahřmí v lidské duši,
v kaluže nečisté jak musí udeřiti,
je bleskem osvítí v dnů zotročilé hluši.
152
VZRUŠENÍ
V rodného domu ložnici bdím,
dlouho bdím.
do oken schvívá se jabloní dech,
paprsky měsíce s vlhnoucích střech,
dlouho bdím, dlouho bdím.
Něco mě vítá, – já slyším hlas
kterak se rodí nádvořím,
v modravý stopeno polojas,
dětství mé jako by vzdychalo jím,
neusnu, neusnu, dlouho bdím.
Po modrém koberci, po špičkách
paprsek dlouhý se táh’ a táh’,
a jako moří plynoucích šum
oživlo cosi starý ten dům,
minulých roků šuměl splav,
dětských se kmitlo několik hlav,
skřípavé houpačky vzbuzen let,
oživnul před roky zhynulý svět.
Neplodné snění! Uhasni hned!
Nebuď mi dávno ten ztracený svět!
Něco teď většího ve vzduchu spí,
153
krví a puchem a vzdorem to čpí,
po právu, svobodě neslyšíš syk,
větší a děsnější, lidštější ryk?
Co mi teď po mládí – zpozdilý křik!
154
ZIMNÍ ROZJÍMÁNÍ
Tak rád bych zapomněl, v hodinách ranných,
když město v mlhu se halí a dým,
vír na chodnících zasypaných
umrzlým sněhem lednovým!
Rád z jizby bych unik’, praskající
krb hořet nechal a vítr chvět
zapadlou sněhem okenicí
a celý ten úzký zapomnít svět!
Rád za sebou město bych nechal vříti
i společnost s čapkou šaškovou,
i v drobných snahách mělké to žití,
i s plesů závratí i s bídou svou.
Co mají klidu teď hory a pláně,
pod sněhem lesy a dýmavý bor!
Chtěl bych kus velkosti na sprahlé skráně
a nesměrnosti těch modravých hor.
Kus obrovské té nehybnosti
a velkost mizících linií,
chtěl chytit bych veršem drsným dosti,
co pravdou a krásou opíjí,
155
ve vážné hudbě mohutných vzletů
víc myslit, cítit, člověkem být,
ne básnílkovat v nízkém letu
a filigransky žít a mřít.
156
TŘI OBDOBÍ ŽIVOTA
Tři období má život. Z rodných vod
loď v moře jede, mizí jako bod
a kam jen pohlédneš, je slunný den,
přístavy hostinné, úsměvy žen,
a města v slunci leží před tebou
a chrámy s nádherou a velebou.
Loď brzy vjíždí v prostor bez mezí.
O skály chřestí svými řetězy,
a loď-li jinou potká, rozvine
svou vlajku v boj neb shodu pokyne,
co mezi tím své mrtvé hází v hloub
a plachty dmou se v chvat a skřípe šroub.
Pak tmavé vody stáří jsou ti blíž, –
ó bouři smrti hučet neslyšíš?
Loď pod hladinou klesá v lůno vod
v té chvíli, mžikem, slední mizí hrot.
Snad potápěči někde blízko jsou
a zlato, jež tam bylo, vynesou!
157
NE, NEVĚŘÍM
Ne, nevěřím, že umíráme zas.
To mlčíme jen v hrozném prázdnu věků,
kdy soucitný se neozývá hlas,
ni přímé slovo nikde ke člověku.
To pouze k novým bojům oddech jest,
vrah na prsou jak nehnutě nám klečí,
nám krvavá jen odpočívá pěst
a žluč nám zasýchá v neslyšné řeči.
Však jednou s divou silou, se vzdorem,
že palčivě se vzejmou rány nové,
vzepřeni o svou potupenou zem
se rázem vztyčí otrokové.
158
SLOKY
Dřív než cos perného a směle říci chceš,
kdy konvence tě kolem dusí,
kdy řádů zpuchřelých je tmelem pouze lež
a v bahně tom se žít ti hnusí,
nevzdychej, nezaplač a ukryj babský klep,
nemužné všecky potlač vzdechy,
že světa zhýřilý a urychlený tep
dnů tvých tě zbavil těchy.těchy,
že všude propasti jen viděl mozek tvůj
a málo svatých reků, –
dřív muže v sobě stvoř a ženu připravuj
pro sklizně příštích věků.
159
OBSAH
PROCHÁZKY TRAVAMI
Vznešenou čtyrspřeží7
Slunce své napíná struny8
Je večer světlý9
Lesy hučí10
Slunečný den11
Květen12
Reverie13
Výlet ve dvou15
Rovina18
Poledne u obory20
Samota21
Vycházka22
Dětská kapitola23
To ke mně promluvila24
Letní myšlenka26
Déšť v samotě27
Samota28
Po rocích30
Zlatá moucha31
Podzimní ohně v poli33
Podzimní hony35
Jeseň37
Poslední trávě38
Slunce, ó slunce, mohlo by někdy zapomníti39
Zima41
[161]
VÁNOCE
Vánoce45
ILUSE A TOUHY
Nedělní jitro55
V jarní noci57
Otevřený chrám58
Ukolébavka z předměstí59
V rákosí61
Sluneční hodiny63
Píseň64
Oslovení té, jež bude nevěstou65
Rokoko babička67
Lekce pro děti69
Odpočinek v lese71
Pohled do úrodné kotliny73
Stará a nová Praha75
Budoucímu přístavu77
Nad starým autorem79
Za slunných dnů80
Dědičná hračka81
Sny – tmavé vesnice82
Modlitby83
Představa85
KDYŽ ZEMŘELA ŠKOLAČKA
Když zemřela školačka89
[162]
PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA
Podzimní náštěvanávštěva I-XI101
VZRUŠENÉ CHVÍLE
Sloky ironické115
Z rychlovlaku116
Benátky117
Můj Oblomov – básník121
Apostrofa124
Dojem z ulice125
Jaro na hřbitově126
Konec tragedie128
Po krisi mládí130
Píseň131
Bolest132
Melancholická neděle133
Stínové obrazy135
Na místě, kde matka sedávala136
Píseň zmaru138
Zimní jízda140
Klam143
Ó nemysli144
Za bratrem Janem145
Dědictví146
Suchopar147
Pevnost148
Počátky a konec dnů149
Sonet v září151
Bouře v samotě152
[163]
Vzrušení153
Zimní rozjímání155
Tří období života157
Ne, nevěřím158
Sloky159
[164]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XIX.
SOUCIT I VZDOR
Básně z roku 1891-1894
Třetí vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunners
v lednu roku 1928
jako 179. svazek edice
AVENTINUM
v 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[165]