ZIMNÍ ROZJÍMÁNÍ

Antonín Sova

ZIMNÍ ROZJÍMÁNÍ
Tak rád bych zapomněl, v hodinách ranných, když město v mlhu se halí a dým, vír na chodnících zasypaných umrzlým sněhem lednovým! Rád z jizby bych unik’, praskající krb hořet nechal a vítr chvět zapadlou sněhem okenicí a celý ten úzký zapomnít svět! Rád za sebou město bych nechal vříti i společnost s čapkou šaškovou, i v drobných snahách mělké to žití, i s plesů závratí i s bídou svou. Co mají klidu teď hory a pláně, pod sněhem lesy a dýmavý bor! Chtěl bych kus velkosti na sprahlé skráně a nesměrnosti těch modravých hor. Kus obrovské té nehybnosti a velkost mizících linií, chtěl chytit bych veršem drsným dosti, co pravdou a krásou opíjí, 155 ve vážné hudbě mohutných vzletů víc myslit, cítit, člověkem být, ne básnílkovat v nízkém letu a filigransky žít a mřít. 156