DOJEM Z ULICE

Antonín Sova

DOJEM Z ULICE
Za rána klidného a právě v letní čas, kdy záře na chodník rozlévá světlo všude, já potkal družičky, šly řadou, v slunce jas na bílých šatečkách jim plály růže rudé. A v tiché ulici jak dříve splýval klid, jen špaček ozval se a v dálce vozů hřmění. Vzduch bezem prosycen zelený vrhal svit se stromů v šatů běl, jak šly ty děti v snění, v jich rukou voskovic se matná chvěla žluť, jež k melancholii mé srdce probouzely a jaksi sevřely násilně moji hruď v té světlé ulici, kde kroky osaměly. Jen vítr ztlumený ulicí mrtvou táh’ v ty smutné půlkruhy a sborů matné hlasy, v ty řady skupené před umetený práh s vlhkými tvářemi a zčeřenými vlasy. 125