VZRUŠENÍ

VZRUŠENÍ
V rodného domu ložnici bdím, dlouho bdím. do oken schvívá se jabloní dech, paprsky měsíce s vlhnoucích střech, dlouho bdím, dlouho bdím. Něco mě vítá, – já slyším hlas kterak se rodí nádvořím, v modravý stopeno polojas, dětství mé jako by vzdychalo jím, neusnu, neusnu, dlouho bdím. Po modrém koberci, po špičkách paprsek dlouhý se táh’ a táh’, a jako moří plynoucích šum oživlo cosi starý ten dům, minulých roků šuměl splav, dětských se kmitlo několik hlav, skřípavé houpačky vzbuzen let, oživnul před roky zhynulý svět. Neplodné snění! Uhasni hned! Nebuď mi dávno ten ztracený svět! Něco teď většího ve vzduchu spí, 153 krví a puchem a vzdorem to čpí, po právu, svobodě neslyšíš syk, větší a děsnější, lidštější ryk? Co mi teď po mládí – zpozdilý křik! 154