BENÁTKY

BENÁTKY
Přes okraj parníku černý z přenosných pohovek zříme nad vodou pohádku vstávat: mrtvolu Benátek. Vymřelé Benátky z rána. Benátky pohádkové, nešťastná Venezie ve světle ranních par! Ještě jak akvarel sladký ve krajkách obláčků vstáváš, blížíš se parníku letem, třeseš mou bytostí! Rezavě oranžné plachty bárek před Giudeccou plují, přes obří, slunečnou kouli stíny své vtínají. Ah, jaká mrtvola vetchá! Mrtvola balsamovaná! Barvy kde zpívaly divy a jásal středověk! 117 Jaká to pustnoucí kráska! V domech teď peleší bída! V palácích turistů hnízda, a sklad je veteší. S liščími gondoliery, s námezdnou, poťouchlou luzou gondoly s cizinci plují v smrdutých průplavech. Potomek Venetů lstivý s úhoří přesností míjí gondoly o čáru vlasu v soutěskách plesnivých. V průplavech tři kroky úzkých nahé a zpustlé jsou domy, voda v jich základech vlhne v zelené plísni děr! V dóžecím paláci mrtvo, mrtvo je v prokuráciích, zmrtvěly mramory v chrámech, tesklivé přívozy. S Campanile se díváš na tiché, báječné město, jak zdvihá v slunečno domy, v lagunách hřbitov svůj. 118 S přelámanými jak křídly ubitá, zděšená duše s jakýmsi šeptem se vleče hasnoucí pohádkou. Snad jen když večer se zdvihne se světly gondol, kdy korsem za hudby vzbouří se davy, démon – stesk pustí tvou hruď. Jen tam na Lidu, na Lidu s jakýmsi soucitem vlažným smývají vlny s tvé hlavy plíseň tu rozkladnou. Ohromený a spitý báječným přepychem dožů, rozmachy pobožných mistrů v bolestném deliriu, počítáš, dnes-li, či zítra roznesou účelné doby mrtvolu zapáchající z lagun těch páchnoucích? Mrtvolu, již nelze pohřbit, hnijící na vodách mrtvých, jak obří, zbělená kostra, mrtvolu Benátek? 119 Či zda se rozpadne v moře, do tůní zelených bařin? Budou tu briganti kotvit, černé jich koráby? 120