BENÁTKY
Přes okraj parníku černý
z přenosných pohovek zříme
nad vodou pohádku vstávat:
mrtvolu Benátek.
Vymřelé Benátky z rána.
Benátky pohádkové,
nešťastná Venezie
ve světle ranních par!
Ještě jak akvarel sladký
ve krajkách obláčků vstáváš,
blížíš se parníku letem,
třeseš mou bytostí!
Rezavě oranžné plachty
bárek před Giudeccou plují,
přes obří, slunečnou kouli
stíny své vtínají.
Ah, jaká mrtvola vetchá!
Mrtvola balsamovaná!
Barvy kde zpívaly divy
a jásal středověk!
117
Jaká to pustnoucí kráska!
V domech teď peleší bída!
V palácích turistů hnízda,
a sklad je veteší.
S liščími gondoliery,
s námezdnou, poťouchlou luzou
gondoly s cizinci plují
v smrdutých průplavech.
Potomek Venetů lstivý
s úhoří přesností míjí
gondoly o čáru vlasu
v soutěskách plesnivých.
V průplavech tři kroky úzkých
nahé a zpustlé jsou domy,
voda v jich základech vlhne
v zelené plísni děr!
V dóžecím paláci mrtvo,
mrtvo je v prokuráciích,
zmrtvěly mramory v chrámech,
tesklivé přívozy.
S Campanile se díváš
na tiché, báječné město,
jak zdvihá v slunečno domy,
v lagunách hřbitov svůj.
118
S přelámanými jak křídly
ubitá, zděšená duše
s jakýmsi šeptem se vleče
hasnoucí pohádkou.
Snad jen když večer se zdvihne
se světly gondol, kdy korsem
za hudby vzbouří se davy,
démon – stesk pustí tvou hruď.
Jen tam na Lidu, na Lidu
s jakýmsi soucitem vlažným
smývají vlny s tvé hlavy
plíseň tu rozkladnou.
Ohromený a spitý
báječným přepychem dožů,
rozmachy pobožných mistrů
v bolestném deliriu,
počítáš, dnes-li, či zítra
roznesou účelné doby
mrtvolu zapáchající
z lagun těch páchnoucích?
Mrtvolu, již nelze pohřbit,
hnijící na vodách mrtvých,
jak obří, zbělená kostra,
mrtvolu Benátek?
119
Či zda se rozpadne v moře,
do tůní zelených bařin?
Budou tu briganti kotvit,
černé jich koráby?
120