ZA BRATREM JANEM

Antonín Sova

ZA BRATREM JANEM
Co umřel jsi, to je již dvacet dlouhých let. Šum trav tu povívá nad hrobem v parných dnech, nějak se malý zdá a slehlý, jak by svět a čas již zadupal tě ve tvých tvrdých snech. Však já tě dosud zřím. Hle, služku vidím zas, co v kyprých rukou svých ti vlasy hladila, a růží vůni mním do nozder dýchat v ráz, tvou kamarádku zřím, jež byla spanilá; kůň starý houpací a šavle zkřivená, divadlo z lepenky, květiny povadlé a karty zahnědlé a píseň znavená, to celý život tvůj jak zřel bych v zrcadle. A matčin polibek. Můj bože, sám jsem zbyl, co v hrobu zapadlém ty dávno dřímáš tich, – však nám tu hůře je, my zříme mizet cíl, a v teskné bolesti a v pochybnostech zlých dáváme prodejnou, stárnoucí hlavu svou hrobařům lidských práv s šaškovou rolničkou. 145