ZA BRATREM JANEM
Co umřel jsi, to je již dvacet dlouhých let.
Šum trav tu povívá nad hrobem v parných dnech,
nějak se malý zdá a slehlý, jak by svět
a čas již zadupal tě ve tvých tvrdých snech.
Však já tě dosud zřím. Hle, služku vidím zas,
co v kyprých rukou svých ti vlasy hladila,
a růží vůni mním do nozder dýchat v ráz,
tvou kamarádku zřím, jež byla spanilá;
kůň starý houpací a šavle zkřivená,
divadlo z lepenky, květiny povadlé
a karty zahnědlé a píseň znavená,
to celý život tvůj jak zřel bych v zrcadle.
A matčin polibek. Můj bože, sám jsem zbyl,
co v hrobu zapadlém ty dávno dřímáš tich, –
však nám tu hůře je, my zříme mizet cíl,
a v teskné bolesti a v pochybnostech zlých
dáváme prodejnou, stárnoucí hlavu svou
hrobařům lidských práv s šaškovou rolničkou.
145