SAMOTA

Antonín Sova

SAMOTA
Samota v polích. Střecha rozbitá. A kolem noc je, jedna z tichých nocí, kdy voní tráva z nedalekých luk. Pes štěká bez ustání. Vzteklá ozvěna krátkými dvojzvuky hlas vrací zpět, jak od lesů by rozrazila se. A rostou obrysy samoty pustépusté, jak blížíš se. Na sadě studnu zřít, a nad ní tyče ční. Nespatříš člověka. Dvě kozy smutně bečí z ohrady a měsíc, vykrojený z ocele, nad nakupeným dřívím rozlévá svou línou, modrou řeku květy stromů. 21