PEVNOST

Antonín Sova

PEVNOST
Je pevnost stará. Bastionů zeď podzimní slunce slézá zimomřivé. Zdí zubatých to pouze mrtvá šeď, kam ticho hází vlny zádumčivé. Jen bodák hlídky blýskne. Lenivě řeřáby u zdí šumí v chladném vzduchu, a zvuky kolovrátku pištivě sem z městské vřavy dolétají k uchu. Spí celé město v barvách podzimu, klikatá řeka, obrovský had blýskne a zhasíná. Ty dojmu vnitřnímu se poddáváš a cos ti srdce stiskne. Střílnami možno celý obzor zřít, a noc jak vlhká po špičkách sem stoupá. A tráva voní. Je tu samot klid; na hrotech bodláčí se motýl houpá. A dávno již tu nikde nelpí krev, kams prchlo dávno válečnictví slepé, ty vůdcův dny a pušek děsný řev, – do plání rovných, kde se vraždí lépe! – 148