JARO NA HŘBITOVĚ

JARO NA HŘBITOVĚ
Kočáry v letu zastavily se u hřbitovních černých vrat. Náhrobků mramor sněhem bílý byl září jara obepiat. Skrz bezu clony, větve spiaté smutečních vrb a zeleň trav se dívalo vstříc ráno zlaté svlékajíc mlhy šedý háv. A před zdí třásly silhuety se neduživých koníků a laštovek se nesly čety kol deštěm smytých pomníků. Hle, zaskříply teď mříže táhle a blýskly svitu záplavou, vnich starci setkali se náhle shrbeni žití únavou. A poznali se, z mládí druzi, svou tiskli mlčky suchou dlaň, a jak svou těžkou vlekli chůzi jich zjasnila se chmurná skráň. 126 Hned zapředli se v snění oba jak pavouci dva v jeseni; kdy umříti je skorem doba, jich dětské vstalo nadšení. Ta škola stará! Lípy kolem, pod ryvízem ten plůtek skryt! Hrá obilím a každým stvolem tam horský vítr, slunce svit! Hle, z červotoče řada škamen, tam vedle sebe seděli! Jak vlny, kam jsi hodil kámen, se časy nad vším sevřely! Ó s Nieritzem kdy sedli v háji a poslouchali kosy pět! koroptve steskly v polí kraji a píšťal zvuk se počal chvět! A pak, ó jak ten život míjí, tu k štěstí v před, tu k žalu zpět! Vše vyslechnutou melodií, jež echo vzbouzí naposled. Hle, pod paží se spolu vzali, – kde mládí, vzdorných bojů řež? Teď hroby svých si ukázali a místa, kde chtí spáti též. – 127