SLUNEČNÝ DEN

Antonín Sova

SLUNEČNÝ DEN
Klid všude. Slunce lije na peron své jarní proudy. Chvíle ospalá v zapadlém nádraží, kdy tichý den průzračný nad širokým obzorem. Tu čekám samoten a vyhlížím na louky sluncem zatopené, v nich skupiny olší v dálku tratí se a potok zpola vyschlý pod mostem se blýská, jako střepy zrcadla. Jen kavka křikne, a jen písku pád po střeše plechové, jen jednotvárný se ozve telegrafu klepot, jen šum květin, které kropí zelinář. Mír všeho nehybný mne dojal tak, jak jenom lesy s mrtvým výdechem ukrytých malin. Ve mně ležela nezlomná touha: mnoho vykonat, mé myšlenky a touhy, přání všecka jak lesklá háďata se přišla hřát do ticha srdce, kde se křížily paprsky toho květnového dne. A louky bujně kvetly, květy šuměly. 11