KLAM

KLAM
Že nemám slz, teď smích jen mám... Ku stolu mému sedl klam, otroku o volnosti zpíval, nahotu žen mi ctností skrýval, v pozadí lidských všedních dram můj vzbouzel soucit, lásky plam, a já byl dobrý, žití příval o cíli nadějí mi zpíval. A v ruku děcka, jež má hlad, vtisk’ minci žití – na ni zřím, a byl jsem nadšen tak a mlád, že všecko mám a všecko zvím. Ne, pravil klam, – toť zvláštní kov, toť zvláštní kov! Tím vyplatit lze pouze rov! 143