OSLOVENÍ TÉ, JEŽ BUDE NEVĚSTOU

OSLOVENÍ TÉ, JEŽ BUDE NEVĚSTOU
Ještě ten dětský smích, po hračce toužící smích, stále ten smích? Jako když v lokty jsem tě brával, dávno-li tomu, – jak prchá dnů let! kučery tvoje rozčechrával, smával se s tebou, smával a smával. Parkem když července žeh po listí jasanů žeh’ úporně žeh’, rozhodil síť svých teplých stínů na knihu vzácnou mi, – již jsem čet’, – stvoření drobňoučké choval jsem v klínu, – kdož tušil, nevěstu v náruč že vinu? – Kde máš ten malovaný míč, v trávě se valící míč, zelený míč, kde máš tu velkou, bílou pannu v růžových šatečkách, plačící hned, když jsem tě v laškovném, čistém ránu za ruku vodíval po trávném lánu? Kde máš těch domků dřevěných řad, zelených domků řad, oveček řad, kde máš ty mušle perleťové, které jsem pod buky u řeky zved’, kde máš ty květy leknínové z procházky naší pohádkové? 65 Poeta záhy přežije již, nervy své obnaží již, shasíná již. A teď ty. V život žádostivá jako dech teplý, jímž chví se tvůj dech, vstupuješ, tážeš se, čekáš, snivá. Poznat jdeš, – bolest jak přebolívá? 66