OSLOVENÍ TÉ, JEŽ BUDE NEVĚSTOU
Ještě ten dětský smích, po hračce toužící smích,
stále ten smích?
Jako když v lokty jsem tě brával,
dávno-li tomu, – jak prchá dnů let!
kučery tvoje rozčechrával,
smával se s tebou, smával a smával.
Parkem když července žeh po listí jasanů žeh’
úporně žeh’,
rozhodil síť svých teplých stínů
na knihu vzácnou mi, – již jsem čet’, –
stvoření drobňoučké choval jsem v klínu, –
kdož tušil, nevěstu v náruč že vinu? –
Kde máš ten malovaný míč, v trávě se valící míč,
zelený míč,
kde máš tu velkou, bílou pannu
v růžových šatečkách, plačící hned,
když jsem tě v laškovném, čistém ránu
za ruku vodíval po trávném lánu?
Kde máš těch domků dřevěných řad, zelených domků řad,
oveček řad,
kde máš ty mušle perleťové,
které jsem pod buky u řeky zved’,
kde máš ty květy leknínové
z procházky naší pohádkové?
65
Poeta záhy přežije již, nervy své obnaží již,
shasíná již.
A teď ty. V život žádostivá
jako dech teplý, jímž chví se tvůj dech,
vstupuješ, tážeš se, čekáš, snivá.
Poznat jdeš, – bolest jak přebolívá?
66