MELANCHOLICKÁ NEDĚLE

MELANCHOLICKÁ NEDĚLE
Zpod žaluzií shrnutých od stolu okny zřím jen řeku, čas prchá, míjí kamsi tich a já též mizím v jeho vleku, sloup slunce západního padá od řeky k mému stolu sem, a chvěje se a skví se, skrádá, – jsem zalit jeho přílivem. Ó melancholická neděle, sešli mi rozhovor přítele! Jak zvolna míjíš, neděle, kdy od stolu, kde sedím v snění, jen ruchy slyším ztemnělé, a vozů městských burácení a čisté nebe vidím v dáli nad směsí velkoměstských střech, tu unylost, jež všecko halí, prázdnotu lidí v městských zdech. Ó melancholická neděle, sešli mi rozhovor přítele! 133 Ve vzduchu jakýs žhavý lesk a ospalé jdou zvuky zdola, a se stěn, ozdob, arabesk čtu minulost, jež pouze volá, a je mi, jak by pro mne dneska žádného srdce nežil hlas a jak by k lásce mojí stezka již zarostla a já se třás’. Ó melancholická neděle, sešli mi rozhovor přítele! 134