KVĚTEN

KVĚTEN
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá do ticha hýčká se. Je polední čas líný. Je plna zlatých skvrn silnice osamělá, v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny. Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul ve chvíli polední z kovárny před vesnicí, vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul, a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící. Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání v měnivých figurách na nebi prosivělém, tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání), že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém. A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země neznámou ssaje krev do živých pórů vlahou, měkkými barvami prvního jara jemně obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou. 12