PODZIMNÍ OHNĚ V POLI

PODZIMNÍ OHNĚ V POLI
Pod svahy vyschlými, kam vítr prudce věje, přes holá strniska, přes lesy příliš tmavé když ohně šlehnou zas, v mé duši též se děje proměna jeseně, mé nervy chladí žhavé. V směr jeden sehnuty jsou stromy rozhoupány po větru řezavém; kaštany o zem duní, ty slyšíš z daleka šustící, temné rány a větry nesenou, jesenní cítíš vůni. A co vše v mlze spí v tom šedém oblak tónu, v té zemi hnědnoucí na temně plavé pláni, slyš ohňů krvavých již při večerním sklonu ve větrech podzimních to přidušené lkání! Jen barvou ostřejší v krvavé, jemné páře se dubu větev chví nad ohněm rozestřena, a v listí bronzovém se střídá odlesk záře, co klestí hořící se kroutí, syčí, stená. Ten večer hluboce mi k duši vždycky sahá, mne zcela rozruší, mé snění znepokojí, já zřím, jak roků mých se dotkne jeseň nahá, kde jenom srdce mé je ohněm v pustě svojí. 33 A ještě do noci ten dojem pozoruji při čaji ve dvorci v zvonkovém děvčat smíchu; – tu troškou sarkasmu svůj podzim akcentuji, – svá slova, – suchý list v jich jaro pouštím v tichu. 34