MŮJ OBLOMOV – BÁSNÍK

MŮJ OBLOMOV – BÁSNÍK
Zas podzim, podzim, šedožluté západy křísil nad střechami a listí jako z bronzu skuté s akátů sprchlo v dlažby šeď. V tu dobu byl jsem rozjitřený poznáním žití prchavého a společností přesycený jsem hledal na vše odpověď. Ulicí bloudiv za večera, jež rovná, bez ruchu tu stála a barvy světel třásla z šera, já druha z mládí navštívil. Prach visel v koutech, pavouk černý zaplétal obrazy a skříně; sem zřídka zbloudil přítel věrný a cizí, ten sem nevkročil. Tu na divanu v slunce jasu, zkad žíněné se chumle draly, jsi slyšel, jak se pohnul v žasu při prudkém tvojím vkročení. 121 A kostnatou svou velkou dlaní stisk’ tvoji, vítal tebe suše, a se smíchem, v němž pohrdání, v nervosním jakéms rozchvění. Pak s pýchou umělce, jenž záhy přesvědčen o své velikosti, v županu bídném, skorem nahý, kol tebe sem tam přecházel. A vypravoval o svém snění, o plánech svých a o umění a v halucinac rozkroužení zas nadějí se opíjel. Zas velikými slovy snílků se přelhával, se k žití křísil, jed svadlých ocúnů a lilků ze svojí duše vyrvat prah’. Přede mnou knihy staré shledal a připravil zas ku studiím, prach setřásl, jenž na nich ssedal, k nim dětsky mluvil jako v snách. Do kořán okna otevřena se rázem jedním rozletěla, líc jeho jako okouzlena podzimní byla nocí tou. 122 A nový vzruch jak dýchal zvolna, zoufalé slzy v zrak se draly, a v starém jeho čele bolná se vráska ryla tísní zlou. Dřív nečinností umíraje, domnělý umělec byl měkký, ty jako strun se dotýkaje na jeho srdce moh’ jsi bít. Však marně! Zítra jako vždycky zas v hrdé svojí nečinnosti Oblomov doby, lethargicky v těch ztuchlých stěnách počal tlít. On jedním byl, po celé žití k němuž jsem neměl odpovědi a důvodu, proč vlnobití jej vyneslo do skepse dob. A kolem jeho oken denně v ruch ztráceje se jednotvárný, – za ruletami v šeré stěně se zdálo mi, že vidím hrob. 123