SLUNCE, Ó SLUNCE, MOHLO BY NĚKDY ZAPOMNÍTI?

Antonín Sova

SLUNCE, Ó SLUNCE, MOHLO BY NĚKDY
ZAPOMNÍTI?

Na stráních žlutých jeřáby rudě se ještě smějí, olova tíže však s nehybných mraků na zem padá. Chladná a prázdná, němá dolina neradostná, churavá chmouří se víc a nezvratně mře a svadá. Žlutě skvrnaté háje vyčnívají v mlhu, jakoby zřídlými barvami chválu lásek svých pěly, ztrávené v radostech síly vybouřené vášně jakoby v mlčícím tichu ozvati se chtěly. Ze srdce prolomit touží se ono mlčící ticho zavřené, děsící, které, zdá se, že vesmír hlídá. Něco jak vroucnosti ptáče naivně zapíplo v duši, ale umlká záhy, nikde nic neodpovídá. V potoku mrtvé tůně bílými oblázky studí, syrová, nevzhledná tráva na bažinách bují. Zpožděné, divoké kachny s nataženými krky nad osamělým krajem údery vesel plují. Lysé vrchy zdvíhají vrcholy žlutočerné, koruny stromů lkají v marné jakés tuše: Nemohly jsme, ach, zadržet v náruči plaché slunce, připoutati ho láskou. A což vy, lidské duše? 39 Slunce, ó slunce, mohlo by nevrátit se někdy, slunce, ó slunce, mohlo by někdy zapomníti? Olova tíže na kraj a na dálky popelem padá, jako by slunce již nikdy nemělo zahořet v kvítí. 40