SLUNEČNÍ HODINY

Antonín Sova

SLUNEČNÍ HODINY
Hodiny jsou sluneční na zdi zpola zbořené, suchý kaštan nad ní ční, vyvrácený z kořene. Ticho je tu. Mraků kmit snuje se jak pavučí, starý dům je jako skryt v křivých stromů náručí. – A tak stejně den co den rafije se točí stín, jako hlemýžď unaven v ciferníku u hodin. Ostrý v den je svítivý, jindy skorem nevidný, když den chmurný, deštivý, ponurý a nevlídný. Ať je bouř, či ať je sníh, vydány tak větrů hrám, mají něco v zvycích svých, skorem jako člověk sám. 62 Mnohdy jak by tvrdě spal v močál bídy stopen duch. Ale přec zas musí dál. Světlo, volá, slunce, vzruch! 63