PŘEDSTAVA

PŘEDSTAVA
Já vskutku nemohu těch malých člunů zříti kdes při břehu, v nichž rybáři své sítě vlekou, bych Krista nevzpomněl v ty večery, kdy svítí srp drobný měsíce svou září mlžnou, měkkou. Zas v říze vidím jej, jak světlem obklopený v much bzuku lenivém a v šumu trav a vody si s druhy sedá v člun, a v nitro ponořený zří, kterak mizí břeh s měst věžmi, s oliv plody. Na moři nesmírném sny jeho rostou věčné o příštím zdrcení pout světských, jimiž kolem národů svázány jsou řady nekonečné, jež zlobou násilnou mrou, zoufalstvím a bolem. Co touhou po vraždě svět plní se a zmírá šílenou rozkoší a nízkých vášní pudem, on božskou duší svou pravd věčných světla sbírá (tu v koutě lodičky tak špinavém a chudém), a výklad životu on prvně věčný dává, zřít přes hroby a přes radosti, smrt i boly, v mír jakýs veliký spět stále nekonečný a učit po věčnu toužiti apoštoly. 85