TO KE MNĚ PROMLUVILA

TO KE MNĚ PROMLUVILA
To ke mně promluvila dnes divná krajina. Ta rákosnatá luka, ta tmavá slatina. Pár vodních ptáků. Ticho, jen výstřel daleký. – Tam kdesi ze dna lesů to znělo z paseky. A prodírám se loukou v šumění dlouhých trav, kol rákosí a vrby a v blízku šumí splav. Nade mnou vážka vzletí, blesk v křídlech zelených; teď stromů pád kdes v lesích si dlouhým echem vzdych’. A rákosí dál chřestí i škeble pod nohou, jíkavě káně plují modravou oblohou. 24 I prodírám se loukou, blátivou směsí trav, až pod sosnami v hrázi, kde vyschlý šumí splav. Zřím šedou rybí kostru, jak zaschla v splavu žlab, a pod ním, pod kameny zní teskný skřehot žab. Tak v proudu žití někdy v zmizelém podjaří dny vypijí můj mozek a cit můj vyzáří. To ke mně promluvila dnes divná krajina, ta rákosnatá luka, ta tmavá slatina. 25