BUDOUCÍMU PŘÍSTAVU

BUDOUCÍMU PŘÍSTAVU
Zem zryta v kotlině na konci pustých lad, blíž řeky. Skřípe stroj a duní vozy kolem, Dělníků motyky já bušit slyším v chvat. Den smutný, ospalý, pln kouřů táhne dolem. Loď k břehu blíží se z řetězů rachotem, jak dítě vzlyklo by, lká z lokomotiv nitra. A zase pod strojem se drolí, praská zem – tak roste kotlina – vždy o krok dále zítra. A roky valit se, jsem cítil během svým po pusté planině, za níž je Prahu zříti, a domy řadit se a růsti údolím, zpěv plavců zdrsnělý se na pobřeží chvíti. Tón houslí z krčmy zní, a z lodní šalupy dunění zaléhá beztvárnou melodií. A středem ulic těch, jež černy, zástupy kol spousty nákladu v hučícím davu míjí. Hned lidmi živoucí jsem viděl celý kout, pod sněhem krajinu se v bílý rubáš klásti, a lodi přístavem pozvolna plout a plout, podzimním vzduchem tím se plachty šedé třásti. 77 A stojí lodí řad. Jen svými stožáry se zakolébají před šedých domů řadou. Ztopeny v zarudlé mlh světlých opary, se k spánku zimnímu jak tiché stíny kladou. A zvolna, zvolna led je svírá na bocích, v mlčení vkouzleny by celou zimu spaly. – Té Praze zašedlé, zakryté v oblacích, roustoucírostoucí každým dnem, jakby tu naslouchaly. – 78