BUDOUCÍMU PŘÍSTAVU
Zem zryta v kotlině na konci pustých lad,
blíž řeky. Skřípe stroj a duní vozy kolem,
Dělníků motyky já bušit slyším v chvat.
Den smutný, ospalý, pln kouřů táhne dolem.
Loď k břehu blíží se z řetězů rachotem,
jak dítě vzlyklo by, lká z lokomotiv nitra.
A zase pod strojem se drolí, praská zem –
tak roste kotlina – vždy o krok dále zítra.
A roky valit se, jsem cítil během svým
po pusté planině, za níž je Prahu zříti,
a domy řadit se a růsti údolím,
zpěv plavců zdrsnělý se na pobřeží chvíti.
Tón houslí z krčmy zní, a z lodní šalupy
dunění zaléhá beztvárnou melodií.
A středem ulic těch, jež černy, zástupy
kol spousty nákladu v hučícím davu míjí.
Hned lidmi živoucí jsem viděl celý kout,
pod sněhem krajinu se v bílý rubáš klásti,
a lodi přístavem pozvolna plout a plout,
podzimním vzduchem tím se plachty šedé třásti.
77
A stojí lodí řad. Jen svými stožáry
se zakolébají před šedých domů řadou.
Ztopeny v zarudlé mlh světlých opary,
se k spánku zimnímu jak tiché stíny kladou.
A zvolna, zvolna led je svírá na bocích,
v mlčení vkouzleny by celou zimu spaly.
– Té Praze zašedlé, zakryté v oblacích,
roustoucírostoucí každým dnem, jakby tu naslouchaly. –
78