ZIMA

Antonín Sova

ZIMA
A celý obzor nepromluví. V sněhu ves, přistav, skalné rokle nad údolím, nic neozve se, ani nepromluví. Tma kráčí blíže z protějšího břehu. Mráz omrzelý nápěv bzučí polím rty spánku chtivé, omrzelé chůvy. Údolí, mrtvé, velké moře splývá, kraj v nekonečno rozmáchnul se bílý. Bez počtu, zdá se, splynulo v něm moří. Co těžkomyslně se dole stmívá, na lesy v kopcích zlatem slunce hoří, a v skalách jedle oživly v té chvíli. Den vyhaslý se níž a níže plouží, střech tkne se, stupníků kdes na potoce, mlčící havrany v svém ohni koupá. Pak tmavne moře. Stíny v něm se dlouží. Mráz třeskutý se k střechám choulí krotce, tmou pokojně kouř bílý stoupá, stoupá. 41