JARO NA HŘBITOVĚ
Kočáry v letu zastavily
se u hřbitovních černých vrat.
Náhrobků mramor sněhem bílý
byl září jara obepiat.
Skrz bezu clony, větve spiaté
smutečních vrb a zeleň trav
se dívalo vstříc ráno zlaté
svlékajíc mlhy šedý háv.
A před zdí třásly silhuety
se neduživých koníků
a laštovek se nesly čety
kol deštěm smytých pomníků.
Hle, zaskříply teď mříže táhle
a blýskly svitu záplavou,
vnich starci setkali se náhle
shrbeni žití únavou.
A poznali se, z mládí druzi,
svou tiskli mlčky suchou dlaň,
a jak svou těžkou vlekli chůzi
jich zjasnila se chmurná skráň.
126
Hned zapředli se v snění oba
jak pavouci dva v jeseni;
kdy umříti je skorem doba,
jich dětské vstalo nadšení.
Ta škola stará! Lípy kolem,
pod ryvízem ten plůtek skryt!
Hrá obilím a každým stvolem
tam horský vítr, slunce svit!
Hle, z červotoče řada škamen,
tam vedle sebe seděli!
Jak vlny, kam jsi hodil kámen,
se časy nad vším sevřely!
Ó s Nieritzem kdy sedli v háji
a poslouchali kosy pět!
koroptve steskly v polí kraji
a píšťal zvuk se počal chvět!
A pak, ó jak ten život míjí,
tu k štěstí v před, tu k žalu zpět!
Vše vyslechnutou melodií,
jež echo vzbouzí naposled.
Hle, pod paží se spolu vzali, –
kde mládí, vzdorných bojů řež?
Teď hroby svých si ukázali
a místa, kde chtí spáti též. –
127