Je pevnost stará. Bastionů zeď
podzimní slunce slézá zimomřivé.
Zdí zubatých to pouze mrtvá šeď,
kam ticho hází vlny zádumčivé.
Jen bodák hlídky blýskne. Lenivě
řeřáby u zdí šumí v chladném vzduchu,
a zvuky kolovrátku pištivě
sem z městské vřavy dolétají k uchu.
Spí celé město v barvách podzimu,
klikatá řeka, obrovský had blýskne
a zhasíná. Ty dojmu vnitřnímu
se poddáváš a cos ti srdce stiskne.
Střílnami možno celý obzor zřít,
a noc jak vlhká po špičkách sem stoupá.
A tráva voní. Je tu samot klid;
na hrotech bodláčí se motýl houpá.
A dávno již tu nikde nelpí krev,
kams prchlo dávno válečnictví slepé,
ty vůdcův dny a pušek děsný řev,
– do plání rovných, kde se vraždí lépe! –