Trojí odjezd.
I.
I.
To bylo v lázních. Známých kroužek malý
kol vozu skupil se a čekal na ni.
Ji všichni, zdá se, tajně milovali
a nemohli to pochopiti ani,
že najednou ten smíšek růžolící
jim odejdeodejde, jak zmizí paprsk světla –
ač o ní zlého nemůže se říci,
přec nevědomky všem tu hlavy pletla.
Snad každý rád ji míval ze všech hostí
pro její vtip. Ji všichni měli rádi
pro roztomilé její naivnosti,
pro její krásu i pro její mládí,
pro její žvatlání i pro smích dětský,
pro její nápady i rozmar svěží,
jímž záhy sobě podmanila všecky.
Teď bez ní tady zvyknou si jen stěží.
45
Než jaká pomoc? Přišli ještě tedy
se pokloniti čtveračce té malé
a před odjezdem ještě naposledy
ji pozdraviti hodně okázale.
Loučení slavné uchystáno pro ni,
jak měla by jít na cestu kol světa.
A hle, ten diblík s okna se teď kloní
a směje se: hle, slečna Henrietta.
Svým slunečníkem ku pozdravu mává
a v smíchu dí, zář jitra v mladém čele:
„Nu, vždyť už jdu, proč nevoláte: Sláva!
že zbavíte se svého mučitele?
Jen o to prosím: žádných dlouhých řečí
a co jen možná, pláče hodně málo,
čas kvapí a je vážné nebezpečí,
že zmeškám vlak... to za ten pláč by stálo!“
Kynula rukou, usmála se znova
a zmizela. Po boku svojí máti,
jež ji jak zřítelnici oka chová,
pak vyšla ven. Jak uměla se smáti,
tak žádný jiný nedoved’ by po ní.
A bylo tady věru čemu smát se!
Lázeňští hosté hluboce se kloní,
jak šel by kolem svrchovaný vládce.
46
Do pláče všichni najednou se dali,
jak hezké dítě vycházelo z domu,
a koncert byl to věru dokonalý:
fanfáry hrůzné vyhrávali k tomu
na deštníky i hole. Pochod známý
z AïdyAidy hráli a tak s celou duší,
že plašili se koně, obě dámy
pak ve smíchu si zacpávaly uši.
„Napřesrok všecko s úroky vám splatím,“
slečinka řekla. Oči jen jen hrály
jí čtveráctvím. Přistoupla k vozu zatím
a na rtech úsměv majíc neustálý,
všem klonila se, kterým zdejší pobyt
tak zpříjemnila kouzlem svého mládí.
„Však,“ řekla, „kdo vás nyní bude zlobit?
Vy jistě si dnes oddychnete rádi!“
Do vozu usedla si vedle matky,
srovnala kytice a z dětských očí
v ty květiny se svezl pohled sladký...
zpět do kočáru ohlédl se kočí
a trhnul uzdou. Povoz hnul se zvolna
a společnost se rozstoupila stranou.
Tisknutí rukou, přání obapolná:
„Na šťastnou cestu!“ „S Bohem, na shledanou!“
47
Ve voze dámy ohlédly se zpátky –
tam nový veselého pláče nával,
na pozdrav dámy mávaly tam šátky
a kloboukem svým každý z pánů mával.
A dlouho stáli tam, až do té chvíle,
pokavad cestou, jež se k lesu točí,
vzdálený povoz na silnici bílé
nezajel v les, kde ztratil se jim z očí.
A bylo všem, že pojednou tak cizí
ten život v lázních bude, monotonní,
cos milého a drahého že mizí
a že se všem tu stýskat bude po ní,
pro její smích i pro ten půvab dětský,
pro kouzlo mladosti, v níž luzná kvetla
a kterým sobě podmanila všecky –
a zašla teď, jak zajde paprsk světla.
II.
II.
O obou damách pochlebnými slovy
se mluvilo, pak hovor jinam sveden.
„Dnes pojedou prý také doktorovi,“
kterási dáma řekla. Vtipkář jeden,
jehožto vtipu nic nebylo svato,
si bolně vzdechl: „Věru, to je k zlosti,
už celý měsíc počítal jsem na to,
že o křtinách se najím do sytosti.“
48
„Což, vy jen sebe na zřeteli máte
a jak byste se ujedl a upil.“
„A nebylo by hezké jedenkráte,“
děl on, jenž kolem sebe druhé skupil,
„když nejmladší k nám host by přibyl milý,
abychom k poctě mladičkého pána
křtinami fádní program oslavili
přece jednou zas až do bílého rána?“
Procházkou do lesa šli zvolna jedni,
lawn-tennis druzí před obědem hráli.
Nevelké lázně teprv o poledni
se oživily. Všechněch zřetel stálý
obrácen ke zvonku jest, kterým vždycky,
že oběd hotov, znamení se dává –
všem zvuk ten k podivu je sympatický
a toužebně jej každý očekává.
A hosté v různých skupinách se baví,
či zamlkle kol jídelny se trousí.
Zvuk lázeňského zvonku pronikavý
najednou zní a hladoví ti mnou si
radostí ruce: dočkali se tedy,
oč celé půldne zápas vedli tuhý.
(Šli ke kuchyni ráno na výzvědy
a zvěděli, že dnes mít budou pstruhy.)
49
Po jídle jedni sedli k černé kávě
ven pod kaštany, kde byl chládek milý.
Kdes ozval se zvuk piana. A právě
v tom okamžení u lázeňské villy
zastavil prázdný kočár s párem koní.
Piano ztichlo na chvíli a hlava
jakési krásky z okna ven se kloní
a vedle druhá, světle kučeravá.
V přízemním okně záclony se zdvihly
a zvědavá tam zjevila se očka...
Za chvíli doktor, zdravý, mladý, štíhlý,
svou žínku vedl, která záhy dočká
se největšího štěstí každé ženy,
jež miluje a v lásce život nový
dá krvi z krve své... On přeblažený
k ní cestou mluvil nejsladšími slovy.
Pozorně, zvolna žínku svoji vede
a štěstí v jeho pohledu se tají,
jak dívá se do tváře její bledé...
Teď vedle sebe oba usedají.
„Já otevru ti slunečník.“ – „Nu, chceš-li...“
Lázeňská služka u vozu se klaní.
Dvě starší dámy cestou nyní přešly
a podávaly ruce mladé paní.
50
V přízemku sjely záclony zas dolů
a povoz hnul se. Doktor sejmul s hlavy.
Společnost, která venku u tří stolů
se prohlížením došlých listů baví,
povstává, dámy „šťastnou cestu!“ přejí.
Od vozu paní ustoupily stranou.
Jim v pozdrav kyne malá ručka její:
„Mé dámy, s Bohem!“ – „S Bohem, na shledanou!“
Zpět do povozu ohlédnul se kočí
a koně rozjeli se čilým klusem
a záhy povoz druhým zmizel s očí.
U stolů bavili se novým kusem,
jehožto autorem byl jejich známý
a o němž četli v novinách, ó běda,
že v Praze propadl, ó Pánbůh s námi,
tak hanebně, že říc’ se ani nedá...
Dál každý bavil se, jak právě uměl.
Spat jedni šli a druzí k lesu spěli.
Les nad lázněmi monotonně šuměl
a piana zvuk smutný, osamělý
se líně nesl žhavým letním vzduchem.
Jen stará jedna slečna, zvadlá, malá,
před villou seděla a v písku suchém
svým slunečníkem cosi rýsovala...
51
III.
III.
K rannímu vlaku čekal povoz třetí.
Vše spalo ještě, v časné době ranní
nikoho posud venku neviděti
a záclona se nepozvedla ani
v jediném okně. Svěží ráno bylo
a světlo už. Tma do lesů se ztrácí.
V korunách stromů jásavě až milo
kol zpívali a cvrlikali ptáci.
Tak slavno nějak bylo, v kouzlu rána
se chvěla píseň jásavá a plesná,
vzduch svěží byl, zem nocí zulíbána
jak omlazena budila se ze sna
a mohl’s tušit, jak v ní život nový
vzrušeně vře a kypí... Háj se vzbouzel
a šuměl z hluboka, den červencový
se budil plný půvabů a kouzel...
Jen v lázních spali dál. U krajní villy
vůz krytý stanul. Náhle bylo slyšet
skřípění klíče: dvéře povolily
a rozespalý sluha mlčky vyšed,
pokynul kočímu. Šli do vnitř síně
a odtud potom vynášeli k vozu
cestovní vaky, všecko mlčky, líně,
vše tiše, bez řečí a bez hlomozu.
52
O rámě opřen staré, vetché paní,
muž mladý vyšel z otevřených dveří.
Ubohý netušil to z dálky ani,
že život jeho podlomený měří
lékaři všichni teď už pouze na dny...
Jest konec... alespoň ať umře doma...
A zachvěl se – byl ranní vzduch tak chladný
a cos jak zima chvělo jeho rtoma.
Byl ztracen už. Dech všecek jemu scházel,
byl od jara tu již, leč kolik neděl
na chvíli ani z domu nevycházel,
jen když mu lépe bylo, mlčky seděl
v lenošce u okna a druhým hostem
záviděl v duši své – hle, smích tam zvučí
a on tu ve svém pokojíku prostém
se bolestnému odříkání učí.
A včera – ovšem zdání neměl o tom –
děl matce lékař, že je konec všemu,
že lidská pomoc marna už... a potom,
že lépe bude jí i nemocnému,
když budou doma... Uposlechla tedy
a jeli. Do vozu jej spíše nesli.
Jak mrtvola byl v suché tváři bledý
a v rohu kočáru si used’ skleslý.
53
A vedle něho matka jeho stará
si tiše usedla... ó tuto chvíli
ubohá tušila už v zimě, z jara,
však přemoci se měla dosti síly
a hovořila s lázeňskou, jež za ní
plaid těžký nesla pro mladého pána.
I druhá služka přišla k milostpaní
a byla celá jaksi ulekána.
Na kozlík nyní vyšvihl se sluha.
Zpět do kočáru ohlédl se kočí
a obě služky, jedna jako druhá,
najednou měly zaslzené oči.
A povoz hnul se. Obě, jež tu stály,
teď polekaně uhnuly se stranou
a staré paní „šťastnou cestu“ přály.
A nikdo neřekl tu: „Na shledanou!“
V přízemním okně záclona se zdvihla
a v téže chvíli sjela zase dolů,
jen mžikem se tam jakás hlava mihla.
Za povozem dvě ženské chvíli spolu
se dívaly a zašly do vnitř villy.
Hrčení vozu v daleku se ztrácí...
Slavnostně jaksi stromy ševelily
a jásavě dál cvrlikali ptáci.
54
Vlaštovka pod dřevěnou římsu vklouzla
a vrabců honila se hejna celá.
Kol bylo ráno letní, plné kouzla.
Tři, čtyři okna se teď otevřela,
kdes dvéře skřiply, – v lázních život nový
zas počínal. A zpěvné ptačí sněmy
dál ozývaly se, – ti ptáci, kdo ví,
co povídali si tu nad lázněmi...
55