Zlomky románů (1898)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
ZLOMKY ROMÁNŮ.
[I] BOHDAN KAMINSKÝ:
ZLOMKY ROMÁNŮ.
VERŠE.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ J.OTTO KNIHTISKÁRNA 1898.
[III] Veškerá práva vyhrazena.
[IV]
Vzpomínky lásky.
Den celý žila jako v snách – tak láska sladké divy koná. Den po těch sladkých přísahách zas večer spěla v místa ona, kde sladká slova: Mám tě rád! jí v ústa vlíbal tisíckrát. Na ňadru vadla růže vonná, sen blažený jí duší táh’ – nač tady asi myslí ona, den po těch sladkých přísahách? Zda pravdou je ta sladká chvíle, ten neznámý a svatý cit, kdy prvně její čelo bílé on zlíbal, sladkou něhou zpit? Kol jasmín voněl, kvetl bez a máje dech se kolem nes’... [1] Ó jasmínové květy bílé! Ó hvězdných očí zář a třpyt! Zda pravdou je ta svatá chvíle, ten blažený a svatý cit? Zda pravdou jsou ta všecka slova, i němý hovor bez řeči? Ta něha neznámá a nová, ráj duše, blaho největší? Zda pravda to, že zval ji svou, dvě srdce že teď jedno jsou? Zda pravdou jsou ta všecka slova, i němý hovor bez řeči? – On přijde zas a stokrát znova zas polibkem ji přesvědčí... 2
Hráč.
Již všichni odešli a zbyl jen hrobník sám, sám zbyl tu nad hrobem, jenž tmí se jako rána. Tam dole rakev zřít, jež před chvílí sem dána, – a hrobník řekl si: „Již také přišel’s k nám! A přišel’s nečekán, bys u nás umřít moh’, byl’s dobrý kamarád, to každý tobě řekne. Víš, tenkrát před lety, to byly časy pěkné, to jinak bývalo, to byl jsi mladý hoch! Ty mnohé dívčině jsi tenkrát hlavu plet’, jak jedle urostlý a ve všem junák pravý. Ó kde ty doby jsou, když dívkám plet’ jsi hlavy, ó kde ty doby jsou, když je nám dvacet let! Byl’s hezký, ze statku a jenom slovo říc’, mít mohl’s nevěstu i nejbohatší v kraji – – Ó kamaráde, slyš, tvou písničku teď hrají, sem zní to ze sálu, ty nepůjdeš tam víc. 3 slyšSlyš, hrají píseň tvou, tu nejmilejší tobě. Slyš, hrají píseň tvou, slyš, hrají do kola, víš, jak jsi s dívčinou zved’ v tanci ruce obě – a solo hrají hned, jak hoch jen zavolá. Ó jak jsi výskával a dívky k tanci bral a smál se se všemi, – až do té chvíle jedné! Jel’s na trh do města, víš, tenkrát odpoledne, já děl jsem: „Nehrej už!“ – A ty jsi přece hrál! A obehráli tě, pár koní nechal’s tam i celou úrodu, – jak zpátky měl jsi k otci? Chtěl’s na krk oprátku si pověsit té noci a hanbou prchnul jsi, Bůh milý jen ví kam. Šly zprávy o tobě, že vojenský jsi sběh a že jsi přeplavil na druhou stranu moře. Pro otce starého to velké bylo hoře, – tak málo radosti se dočkal na dětech! A lidé říkali, že prý se vrátíš zpět, i ona čekala, tys nepřicházel ale... Na otce čekalo s ní její robě malé, – byl’s dobrý kamarád, však za to budiž klet! Nu, je to dávno už a dnes to nebolí... O tobě po letech k nám trousily se řeči, že zbohatnul jsi tam a že jsi boháč větší, než tady z žebráků i pánů kdokoli. 4 Však ať už tak či tak, tys nepřišel jak pán, nepřišel’s bohatší k nám za těch třicet rokůroků. Tys přišel sestárlý a se slzami v oku, tys přišel nemocný a celý otrhán. A přišel’s nečekán, bys u nás umřít moh’... Ach, byl to návrat zlý, ba horší než se řekne. Víš, tenkrát před lety, to byly časy pěkné, to jinak bývalo, to byl jsi mladý hoch! Když tenkrát poprvé jsi z města přišel zpět, tys, hochu, věšel se, když našel jsem tě z rána. Tak, hle, ta oprátka, jež pro tě uchystána, ta tvoje oprátka je stará třicet let! Tys pro ni přišel si, tak osud zavolá, – já dobře ustlal ti, buď pokoj s tebou v hrobě! Slyš, hrají píseň tvou, tu nejmilejší tobě, již stokrát, příteli, ti hráli do kola...“ 5
Když včera měsíc plál...
Šla, hlavu sklonila a duší táhnul sen... Své ruce sepjala, zrak její zarosen se někam v dáli díval. Zda jenom krásný sen jí vzrušené se zdál? Leč ne, hoch předrahý s ní včera večer stál, když slavík v parku zpíval. A nikdy v životě, že má ji nad vše rád, jí neřekl ten hoch, ba ani jedenkrát o lásce neděl slova, – a přece věděla, co v nebi zlatých hvězd, že v lásce hluboké by všecky chtěl jí snést a líbat zas a znova. A včera měsíc plál... A tichá jako laň svou hlavu sklonila a vzpomínala naň, jak vzpomínáme na ty, jimž v duši duše své jsme postavili chrám. A cele vzdala se těm čistým vzpomínkám na lásky večer svatý. 6 A znovu viděla, jak včera před ni stoup’, jak září planula těch očí jeho hloub, (– to Amor, sladký šibal je svedl do parku) – pěl slavík na sněti a hoch ten poprvé ve sladkém objetí ji líbal, líbal, líbal. A co slov tisíci by stěží říci moh’, to němým polibkem jí řekl šťastný hoch svou hlavu k její chýle, když včera měsíc plál... A ona bezděky své ruce sepjala... Ó zázrak, na věky jsou svoji od té chvíle! 7
Dnes nepřišel.
Tak divně rozešli se včera, tak cize, nedbale a chladně, bez něžnosti a lásky, která zůstala někde v srdci na dně. A dnes, – však až se sejdou znova, však budoubudou, jako byli vždyckyvždycky, a zase bude něžná slova jí šeptat hlas ten sympathický. A bez hněvu, jenž vzplanul náhlý, zas půjdou spolu, láskou jati, – to na chvilku se mraky stáhly, však bouř se kdesi v dálce tratí. Ta bouře vznikla, přehnala se jich lásky nebem k vůli změně a usmíření půjdou zase, jak chodívali tady denně. 8 Ach, dětinská to byla hádka, vždyť slůvko někdy na to stačí – a rozloučili se tak zkrátka – však tím jen smír dnes bude sladčí! A ona k němu oči zvedne a zase před ním zrak ten sklopí a po té malé půtce jedné víc nezbude již ani stopy... Tak šla mu vstříc, kam známá stezka ji vedla parkem. Až jej potká, ach, ona vstříc mu půjde dneska tak jako holubička krotká. A řekne mu... co vše mu poví? že stýskalo se jí den celýcelý, tak jako by se rokrok, a kdo ví, snad ještě déle neviděli. A on tak dlouho nejde... Ví-li, že včerejší ji hněte váda a že tak jako v této chvíli, tak neměla jej nikdy ráda? A řekne mu, když přišla domů, že zoufalosti byla blízká, a s usmíváním dodá k tomu, zda také jemu tak se stýská? 9 A on ji sevře v náruč svoji a zlíbá, zlíbá její ústa. A ona jde a v nepokoji strach mučivý jí v duši vzrůstá. Což nepřijde-li? V tuto chvíli by zde již byl, jak jindy vyšed. V myšlénkách ona hlavu chýlí: ne, kroků jeho není slyšet... Jen listí padá tiše k zemi a po cestách je vítr shání. Park opuštěný, smutný, němý a na všem smutek umírání. A vítr sváté listí žene a o poslední rve strom chudý. A ona, oči zaslzené, dnes prvně jde tak sama tudy. Ó kdyby náhle zjevil se tu, tak jako včera, ještě včera! Tak ukryti zde všemu světu snad bloudili by do večera... A řekli by si: „Nikdy více hněv nevnikne v tu lásku naši...“ A o včerejšku žertujíce by byli sobě ještě dražší! 10 Leč on tak dlouho nejde dneska... Už byl by zde, jak jindy vyšed. V dálku se tratí prázdná stezka. Ne, kroků jeho není slyšet... 11
Odpoutání.
I. I.
 Šli chvíli parkem vedle sebe, však cítili, že mezi nimi jest dohráno... Leč jak si říc’? Šla mlčky hlavu sklánějíc a cítila, jak v duši zebe ji pohled jeho, plný zimy, studený pohled, který znova a líp, než všecka lidská slova ji v pochybnostech nenechával, že pro ni ztracen tento muž, že žhoucí jeho lásky nával vychladl, zhasl, zmizel už, že to, co zbylo její touze v tom jeho srdci ještě dnes, jsou dohořelé jiskry pouze... Tu poznala, je konec všemu. A ona, jak hrdinky dramat, jež vídávala, k vůli němu se odvážila muže klamat – a náhle ten, jejž ráda má, 12 k ní chladně se a cize chová, jde vedle ní tak beze slova a téměř si jí nevšímá... Když prvně k ní své oči vznes’ před dvěma léty, byl by za ni, jež přece byla vdanou paní, dal snad i život celý rád a přísahal jí tisíckrát, že nemůže si myslit ani, jak bez ní žil by opět sám... V rostoucí vášni, stále větší, víc nedbal ani lidských řečí a hrdě čelil domněnkám svých známých, všemu nebezpečí, ve kterém stále žili oba. A dnes ta uplynula doba, kdy láskou nevěrné té ženy byl nadšený a přeblažený, kdy koříval se její kráse, jež plnila mu celou duši. Ta doba přešla, – a jí zdá se a ona v mukách ví a tuší, že není už, čím dřív mu byla, že jemu není víc tak milá, že jakýs cizí, divný chlad tu lásku jeho zvolna rdousí, že víc a více cizí jsou si a blízka je ta doba snad, 13 kdy on, teď střízlivější mnohem, jí opatrně vyhne se, své srdce jinam zanese a klidně dá jí chladné s Bohem! II. II.
 Šel, hůl svou v písek zabodal a mlčel. Dlouho neřek’ slova. Ni rámě jí dnes nepodal. Úkosem pohlédla naň znova. Cítila, jak jí skráně planou, a všecka krev jak stoupá k líci. „Vy, tuším,“ děla hledíc stranou, „se chystáte mně cosi říci, a nevíte, jak začal byste.“ A oči svoje plné hrůzy naň upřela: „Já čekám, vizte, a poslouchám.“ On zvolna v chůzi se zastavil. „Jest pravda,“ děl a do země se zahleděl. „Nu, vidíte, že všecko vím a uhodnu.“ – „Tím lépelépe. Nuže, pak nebude vám tajemstvím, že svět si o nás mluvit může. A konečně, má dosti látky to klepů hnízdo prokleté.“ „Vy chcete tedy konec krátký? Já nudím vás, jen řekněte.“ 14 „Ne, nenudíte. Ale přec, uznáte sama na konec, jak příjemny ty řeči jsou, a jednou, jak je tuším růst, k vašemu muži z lidských úst se zcela jistě donesou.“ „Vy máte strach z těch lidských řečí?“ „Ne o sebe. Leč o vás jen. Jest vaše pověst v nebezpečí.“ „A přece byl jste spokojen a kliden po dvě léta celá, kdy v úzkosti jsem já se chvěla, mne, která klamala jsem jej, mne podlou, ničemnou a bědnou že vyžene muž s křikem jednou v bídu a hanbu, v beznaděj... A co jste vy mi říkal k tomu? Že můžeme být jinde šťastni, bych s vámi prchla z jeho domu, že za mořem kdes domov vlastní si vystavíme, žena, muž, kde budem navždy svoji už, až na věky, až do skonání... Ne, to strach není o mou čest, co mluviti vám se mnou brání... Leč já to vím: to žena jest!“ „Snad. Máte pravdu.“ Oči obou se potkaly a plály zlobou 15 a nenávistí. „A kde kvete ta růže krásná? A vy chcete se ženit?“ – „Ano, víte všecko. Já opravdu to krásné děcko si přivedu už záhy domů.“ „Lze přát jí mnoho štěstí k tomu. A znám ji?“ – „Nevím, ale vím, že vám ji sotva představím.“ Jí zlobou oči svitly znova a chvěla se jak v bouři list, – z těch očí líp než všecka slova mluvila němá nenávist... A na odchodu ruky ani mu nepodala. Klobouk zved’ a lhostejně se díval za ní... a druhou cestou dal se zpět. III. III.
 Veselka jeho jednou z rána potichu zcela, v tajnosti beze vší slávy odbývána, bez nádhery a bez hostí. Do chrámu vezli nevěstu v cestovních šatech barvy šedé, – hned po oddavkách párek jede do Italie na cestu. Se září štěstí na čele když z kostela šli manželé, 16 pár divných očí hleděl na ně: tak jak by kolem šla jen maně a náhodou, šla s mužem tady ta láska jeho bývalá... A lorgnonem se dívala, jak z kostela šel párek mladý. „Aj,“ řekla muži, „totě div, ten větroplach se také žení? Ne, to snad ani možná není! Vždyť mluvilo se o něm dřív, don Juan že to hotový...“ „Nu,“ děl muž její, „kdo to ví!“ a stranou hleděl na svou paní. „Já sám jsem loni dostal již ničemné anonymní psaní, že také ty mne podvádíš, – s kým, to už věru nevím ani...“ „Jdi, a že’s neřekl mi slova!“ A zasmála sese. „Totě pěkné – a on mi teprv za rok řekne!“ Za dlouhou chvíli ještě znova se rozesmála vesele, – ne, musila se smáti tomu... A za žertů a smíchu domů šli oba šťastní manželé. 17
Oči chudých. – Paní Růženě Liškové. –
Já v smutku vídal chudých oči teskné. Jak dítě když by přišlo do pohádky, vše zlatem se a drahokamy leskne. Je najednou před vánočními svátky a Příkopy jsou večer lidstva plny. Je doba promenády, chvíle blahá. Kol jako líně valící se vlny zde kypí to, co zve se „celá Praha“. Hle, davy jdou a rostou víc a více a, boa kolem ramen, štíhlé dámy jdou ve smíchu a boa rovnajíce se zadívají v osvětlené krámy, z nichž bílá záře na chodník se line. A ve výkladních skříních, co tu krásy! Viz, davy jdou a zase přejdou jiné, je před svátky a štědrý den se hlásí 18 vším bohatstvím, jež na odiv se staví, i září klenotů, jež v oči bodá, i cetkami, z nichž každá chvíli baví, i hračkami, jež vymyslila moda, i spěchem, v němž se divný rozruch tají a který každou vteřinou se množí – viz oči dětí, jak se usmívají, ten čekajíce štědrý večer boží. Z výkladních skříní dívají se na ně veliké panny, princezny a selky a děti, kolem kupíce se maně, tu dívají se na ten zázrak velký a velké oči jejich štěstím planou. To všecko, všecko, všecko je tu pro ně, zářící stromek s nastrojenou pannou, ti vojáci i houpací ty koně – ó jaká krása, jaká chvíle blaha! Ó štědrý den, ta chvíle plná krásy! A dnes tu ještě prochází se Praha a z osvětlených skladů vybírá si – ó štěstí, až ten večer vzplane svatý! Leč v záři, jež se chvěje kol a leskne, já viděl náhle, divným smutkem jatý, já v smutku viděl chudých oči teskné... 19
Za těmi okny...
Za těmi okny zastřenými umírá zvolna chorý květ, stín ubohý tam tiše svadá, a umírá tam dívka mladá, ubohá, jíž je šestnáct let. Za těmi okny zastřenými za noci vždycky světlo jest. Tam kdosi bdí a hlavu sklání – a světlo hoří do svítání v těch smutných nocích beze hvězd. Za těmi okny zastřenými jak těm je as, kdo kolem jsou, těm, kteří zůstanou tam po ní, až ona tiše hlavu skloní a až ji v rakvi odnesou... 20
Román dvou šťastných.
Poslední z hostí odešel a sami zůstali oba. – Ach, to muka byla! Po celý večer vlídná, roztomilá teď mučila jej zlými výčitkami. A sladké fráse, přívětivá slova lhát musila po dnešní večer celý, však oči její stále obracely se po něm a vždy hledaly jej znova. A s hosty bavila se plna žertů a zdvořilůstek, vesele se smála, leč při tom k pláči bylo jí a zmála ve chvíli jedné vzdech jí splynul se rtů. „Má drahá,“ manžel po odchodu hostí k ní přistoupil, „jste rozčilena, zdá se. A pláčete. To škodí vaší kráse. Jste nemocna? Jsem o vás ve starosti. 21 Jak, nezdá se vám slovíčko mi říci? Vy hněváte se, aj, to vskutku pěkné.“ Zatočil knír a poslouchal, co řekne, leč slyšel pouze stony vzlykající. A přešel, opět zastavil se před ní. „Má drahá, jsem snad odpovědi hoden?“ „Ne, nejste,“ vzkřikla. „Déle ani o den být nechci s vámi, jste mi příliš všední! Jste příliš zpozdilý, když myslíte si, že nevidím, co přede mnou se hraje!“ Stál u ní, přešel, mlčky naslouchaje té vyhrůžce, jíž sama sebe děsí. „Aj,“ řekl jen. Byl k smrti v tváři bledý. „To ostré slovo padlo mezi námi!“ A dodal po chvíli: „Jsme staří známíznámí, a klidně spolu domluvme se tedy. Vy žárlíte?“ – „Ne, mám se příliš ráda! A pak, ta žena nestojí mi za to!“ „Já ale věru nechápu, mé zlato, jakou to báj si mysl vaše spřádá!“ „Ó nelžete, to ještě míň vám sluší! To každý viděl, ne já sama pouze, jak oči vaše hltaly ji v touze a oba byli slepí jste i hluší... 22 Já hanbou rděla se, jak vaše oči se smlouvaly, jak před očima mýma jste div se nelíbali... Řeknu zpříma: do mého domu sotva více vkročí!“ „Má drahá, horečka vám plete hlavu, svá slova lépe vážit byste měla. A na jedno jste při tom zapomněla: na samu sebe, paní přísných mravů!“ „Co pravíte?“ – „To, co svět celý říká!“ „A co svět může říci?“ – „To, má milá, že sama prý jste romantickou byla a před svatbou už měla milovníka!“ „Že na ulici sbíráte si klepy, to věru nové mi. A dále, dále!“ „Nu, seznámili jsme se nenadále, – však ani já jsem, věřte, nebyl slepý!“ „A co jste viděl?“ – „Mnoho, snad ne dosti! I to jsem viděl, kterak oči vaše v divadle včera usmály se plaše na někoho, kdo v srdci svém vás hostí...“ „Co pravíte?“ – „To, co svět celý praví, že obzor věrnosti vám příliš úzký, a že míváte tajůplné schůzky za mými zády... nu, když vás to baví!“ 23 „Nu, baví mne to, chcete-li, můj milý! A to je všecko, co jste říci chtěl mi?“ „Ne, chtěl jsem říci, že mi líto velmi, že spolu jsme se my dva seznámili...“ „Ó, na tu lítost mám já stejná práva!“ A upřela naň jedovaté oči. On opřen o krb knír si zvolna točí a ona hlavu do dlaní si dává. A přemýšlí... Nač asi myslí? Kdo ví! Tak bylo dnes, tak bude zítra zase a ona, bez lásky když vdávala se, ráj slibovala si vždy věčně nový... A zatím... nuž, jen svět když nemá zdání! A dosud není třeba věšet hlavu... Šla do ložnice mlčky, bez pozdravu, a usnula až někdy ke svitání. A jako bylo včera, dnes a vždycky, šla na procházku, o mužovo rámě jsouc opřena, jak sluší velké dámě, a život jejich byl tak harmonický... A zdálo se, – ach, co se všecko nezdá! – jak holoubci dva že se mají rádi a on že mládne v sladkém jejím mládí a že jim svítí nejkrásnější hvězda... 24 Svět celý jejich velkou lásku viděl a byli oba ve všem všudy vzorem a člověka snad nebylo tu skorem, kdo těmto dvěma byl by nezáviděl... 25
Hrdinka naší doby.
I. I.
 Partii vhodnou kdysi pro ni našli a vdala se. Jí bylo šestnáct let. Do manželství si nesla román zašlý a mnoho krásných, drahých toilett a výbavu, jež ovšem byla z Vídně. Své „ano“ řekla, když se jí ptal kněz, na přání známých děkovala vlídně, – ve voze potom choť ji domů vez’. Po lásce nikdo neptal se jí ani... Jí zarděly se skráně do krve a byla v rozpacích, když „milostpaní“ ji pojmenoval kdosi poprvé, – hle, byla tedy do opravdy vdána! Pak odjezd nastal, shon a šum a spěch, a mladá paní vzbudila se z rána na cestě svatební až v Drážďanech. 26 Z Berlína potom psali domů zprávy, že všecka musea tu prošli už a že jsou oba, chvála bohu, zdrávizdrávi. A k tomu připsala, že její muž jí koupil boutony, – („jsou krásné, mami, za tisíc marek! Co by papá řek’?“ –) K nim vynašla si kdesi Pod lipami báječně krásný, světlý klobouček. Z Paříže potom listy druhé psali: byt najali v Avenue de l’Opera, hřmot na ulici je tam neskonalý až do rána. A jaká nádhera v Bois de Boulogne, v Opeře a všady a v Elysejských polích lidí proud a ekypáží nespočetné řady, že není možná konce dohlédnout. A dojmy střídaly se stále nové v těch listech, které domů psali dál: o garnituře jedné brilantové a o rubínech v Palais Royal, o vernissáži v Saloně, kde blýští se celá Paříž a kde toho dne pařížská hautevolée o modě příští pro celý svět se slavně rozhodne... 27 II. II.
 Tak měsíc libánků jim prchnul krátký jak okamžik. A rovnou z Paříže v svůj domov nový vrátili se zpátky. Pak sterých návštěv přišly potíže, kde vyslechli i řekli kopu frásí, jak posvěceno je to zvykem let a všude tam, kde duše všemu schází. A oba byli šťastni na pohled. On starším byl o celých dvacet roků a bujně prožil mládí veselé, – a hle, když kráčeli teď po svém boku ti usmívaví, šťastní manželé, tu oba byli jako šťastné děti, jež miliskují se i před světem. „Ach, jaké štěstí! Lze jim záviděti!“ svět soudil nad jich lásky rozkvětem. A přece vědělo se druhdy o ní, že trochu lásky nemívala proň, – a o něm, že jen za věnem se honí, (tak mluvilo se dříve alespoň). Však rozplynuly řeči se jak pára... Jsou lidé, kteří trávu slyší růst, leč všecky pomluvy jich ze lži kárá vždy sladký úsměv kolem jejich úst. [28] Hle – řeklo se – ji koupil si jak zboží a pobláznil se celý za krátko. Když v divadle si sedli ve své loži, on s úsměvem jí podal kukátko, co chvíli hlavy schylovali k sobě a šeptali si něžně do ucha, – a přece v nedávné tu ještě době vždy sedávala jako bezduchá... A bloudíval zrak její za kukátkem a potom v levé přízemí se svez’ – jak změnilo se mnoho v čase krátkém! I on, ten hoch, snad vystřízlivěl dnes a na ni dívá se tak nějak chladně, – či přece ne? Či dosud má ji rád? Ó kdyby tušit mohl, v srdci na dně co dělo se a děje kolikrát! Ó kdyby tušil jen, za maskou onou, za maskou štěstí, již má před sebou, že často v slzách smutné oči tonou a myšlénky že v čele zazebou, že přetvářkou je všecko štěstí její a celý život že je pustá lež, kde vykřikl bys hrůzou nejraději – však před světem se sladce usměješ... 29 III. III.
 To smutný román byl, jejž ona žilažila, a zdánlivě přec klidný, b zbez krisí, – ne, po rozvodu ona netoužila, byť duše jich si byly pracizí a třeba věděla, že nikdy bližší si nebudou... Jest třeba lháti dál. Ne, nikdy nikdo o ní neuslyší, že její život šťastným se jen zdál!... Ne, nikdy nikdo o ní nesmí říci, že šťastna není, jak se zdálo všem, že není ženou šťastnou, milující a milovanou... a že těžkým snem, kde můra leží na prsou a rdousí, jest život těch, k nimž láska nevkročí, kde lásku, něhu, všechno jenom lhou si, i štěstí své lhou světu do očí. Ó, ke klepu to zas by bylo látky, to jejich štěstí kdyby poznal svět! jak pomluvily by ji kamarádky a drahé přítelkyně z dívčích let a on, ten hloupý hoch, jenž o ní sníval jak o bohyni a jenž měl ji rád, zda s pohrdáním by se neusmíval, až potkali by se zas jedenkrát? 30 Zda čelo by jí nevzhořelo studem, až v jeho očích četla by ten smích? A v srdci poklidem i láskou chudém ty pohledy všech očí zvědavých by pálily taktak, jako hanba pálí, ji mučily by steré otázky, z nichž bodal by ji a zněl výsměch stálý, proč vdávala se tedy – bez lásky... IV. IV.
 Bez lásky sňatek, – ach, to všední drama! „Těch frásí, milé dítě, klidně nech! Což láska –“ řekli, „dostaví se sama, ne taká sic, jak bývá v románech, však rozumná, – a jenom ta je pravá,pravá. On bohat jest a zahrne tě všímvším, a třeba dřív mu šedivěla hlava, on jistě bude mužem nejlepším.“ S ním v divadle se seznámila loni. Měl cosi protivného ve hlase, co dráždívalo ji, – však řekl o nini, a ona tedy klidně vdala se. Však láska, o níž každý mluví, ta rozumná, jež přijde dojista, ta láska, kterou život by jí uvil, k ní vejíti se dosud nechystá. 31 A v duši nudné, smutné prázdno zelo... Jak pomalu ta láska vyrůstá! A to, co k němu v ní se probouzelo, když lhostejný ji líbal na ústa, to spíše bylo nenávistí žhavou v té nudy dnech. Však on byl její muž, a často myšlénka jí létla hlavou, že na nenávist je teď pozdě už. Ach, pozdě, pozdě! Co tu možno dělat? Jen lháti dál, ať svět se nedoví, a prodaného žití pustý nelad uměle skrývat za smích medový, zvát k večírkům, se sama nechat zváti a na procházku s mužem chodit dál, nebránit tomu, co se neodvrátíneodvrátí, a pohřbít v srdci mrtvý ideál. Ach, pozdě, pozdě! Hlavou její mladou dav myšlének a vzpomínek se nes’. Svých družek z mládí vzpomínala řadou – zda aspoň jedna je z nich šťastna dnes? A zdálo se jí, ne pouze ji samu že zklamalizklamali, jak ona klame též, že celý svět je plný lží a klamů, a muž i žena že je stejná lež. 32 A zdálo se jí, že přec kdysi v mládí sen neztřísněný v srdci mívala, jak mít se budou z celé duše rádi s tím, o němž tenkrát vždycky snívala a o němž – jenž snad nebyl z toho světa – vznešený román v srdci předla si, jak rytíř, v jehož srdci láska zkvétá, k ní, princezně, se jednou přihlásí... A zatím místo báječného prince jací to přišli směšní panáci! Jí kořili se, mladé krasotince – a tak se první mladost utrácí na věnečkách a plesích stejných věčně. A on to byl, už trochu starší pán, byl milostpaní představen i slečně a přišel k nim, když byl tak vlídně zván... Hlas jeho protivný ji týral v uši, však přece sobě kladla otázku, jak závoj svatební jí asi sluší... Však nemyslila při tom na lásku, ne, pouze na to, že se vdá jak jiné, jež románky své klidně předou dál, a na to, že jí hlučná Paříž kyne, svatební cesta, dávný ideál... 33 V. V.
 Snad řeknete, že hrdinka to všední. Ó zajisté! A celý tento dějděj. Alespoň rozvod chtěli by tu jedni hned od stolu i lože nejraděj, a druhým jistě vhodno tady zdá se, že milovník už zjevit by se moh’, jenž kořil by se svůdné její kráse a byl tak milování hodný hoch. Leč chyba lávky. Rekvisita tato mé chybí povídce, jež mravná jest. Jak neporušené a ryzí zlato je hrdinka má dbalá na svou čest, a jako poslušnou vždy dcerou byla, jest dobrou ženou. A muž ji má rád. Jest krásná, rozumná a roztomilá a převléká se za den desetkrát. Má všecko, čeho srdce si jen žádá, i ctitelů svých počet veliký, má piano, na které hraje ráda a nejraděj Straussovy valčíky, má radost nevinnou, jak časem bývá, když někoho svou krásou poblázní, svá soirées má v zimě, hraje, zpívá a v létě jede někam do lázní. 34 A jak jí řekli kdys, na svého chotě si zvykla už i na ten jeho hlas, tak protivný jí kdysi... O samotě se, tuším, někdy doma nudí as, (Bůh dobrotivý nedopřál jí dětí) však ona s plným krásy rozkvětem a v robách, které lze jí záviděti, jde štěstím svým se chlubit před světem... 35
Ztroskotáno.
I. I.
 Bylo jí tak smutno od božího rána, smutno, těžko všude, kam se ohlédla. Běda, včera večer celá polekaná byla řečí muže... V tváři pobledlá slyšela ta hrozná, strašná jeho slova, která pálila ji, jako pálí mráz. „Možná, že se ještě vzpamatujem znova, ale těžké ztráty krutě stihly nás. Papíry mé cenné přes noc dolů klesly, propadají směnky, platit není čím... Ach, budoucnost tmavá přede mnou se kreslí, k vůli tobě ještě snad se umučím...“ Hleděl ustrašeně na svou ženu, která ani nechápala, jak to možná jest. „Bože můj, co mluvíš?“ řekla jen. Hle včera ještě nebe její bylo plno hvězd, měla na večírku sezvané své známé, bavili se, smáli dlouho do noci – – 36 a dnes najednou ten břeh se pod ní láme, darmo hledá rady, darmo pomoci... Ještě včera večer kolem se tu smáli, kypělo vše štěstím, všude smích a zář. – Jaký obrat nahlýnáhlý, krutý, nenadálý! Zlomený tu stojí příští bankrotář, mluví strašná slova, že čím platit nemá, – Bože, jaká prosa! směnky, úpisy, akcie a ztráty... Zdrcena a něma muže poslouchala a mrak jakýsi, zdálo se jí náhle, že se před ní klade tíživý a dusný... tupě zřela vpřed, nechápajíc dosud, že to štěstí mladé končiti má dneškem, jedním rázem, hned, že s vrcholku štěstí, na kterém se skvěla, padá dolů, dolů, že snad zítra už jak dým rozplyne se sláva její celá, a že najednou jí řekne její muž: „Ztraceno je všecko, já jsem žebrák pouze...“ Jak příšera hrozná, strašlivější všech, jí se duší kmitlo odříkání, nouze... Prožila noc celou v samých úzkostech, starost mučila ji, těžký sen ji dusil, vzbudila se pozdě, lekala se dne... Řekli jí, že na kvap kamsi odjet musil a že vrátí se až zítra v poledne... Bylo jí tak smutno od božího rána a chodila kolem jako bezduchá, 37 byla nervosní a celá polekána, tížila ji v duši teskná předtucha... II. II.
 Vsedla do povozu, který čekal na ni u schodiště villy. Kočár hnul se vpřed. Byla bledá v tváři, dosud krásná paní, již před dvěma léty muž si domů ved’. Zaklusali koně stromů dlouhou řadou, kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez... Dívala se kolem, ale hlavou mladou myšlénky tak divné honily se dnes, myšlénky tak divné, těžké jako kámen, jenž uvázán k šíji, táhne v hloubi vod toho, který tone, vysílen a zmámen, tone a se zmítá v boji o život... Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa zelení tou svěží pohlížela v dál. Ach, dvě léta celá tady šťastnou byla a muž její, vždycky jak se šťastným zdál, jak se tady ještě předevčírem bavil, klidný, bezstarostný, veselý – a dnes, Bože, jaká změna! Snad aby se zbavil výčitek a pláče, jichž by těžko nes’, odejel, se s chotí nerozloučiv ráno... Vedle cesty stála řada jabloní, růžovými květy bylo obsypáno, kdesi v modru skřivan písní zazvoní, 38 všude plno štěstí, ptačích písní všude, nadějí a žití, nových rozmachů, – jen to její srdce náhle je tak chudé... Zamyšlená, smutná jela ve strachu – co jen řekne otci, ku kterému jede? Jak mu jenom poví Jobovu tu zvěst? Či zda dřív už vyčte z tváře její bledé, že před katastrofou u nich doma jest? Ach, ten otec její nikdy nepřál zeti, nevěřil mu nikdy, že má dceru rád – „Proč ten hýřil všední jenom líbí se ti?“ ještě před veselkou ptal se kolikrát... Nu, však chotěm dobrým stal se tento hýřil, mladé žínce svojí byl by nebe snes’, otec také dávno na pohled se smířil, – ale co jen, Bože, co jen řekne dnes? Kterak přijíti mu se zlou touto zvěstí, kterak přivítá ji, co jí řekne as? Řekne jí: „Aj, vida, zde máš to své štěstí, o němž nerozumná vždycky blouznila’s, sama vším jsi vinna, našich rad a řečí tenkrát nedbala jsi a teď o nás víš – –“ Mučila jí nitro úzkost stále větší, čím víc přemýšlela a čím byla blíž otcovskému domu... Nyní městem jela, tryskem po dláždění hrčel její vůz. Schoulila se v rohu a celá se chvěla pod nátlakem dojmů zažitých i hrůz, 39 které čekaly ji. Povoz náhle stanul. Starý, známý vrátný jí se uklání... Pod závojem hustým slzí proud jí kanul: to dnes bude divné, smutné setkání! III. III.
 Vyděsila otce, poplašila matku, v tiché jejich žití zlý hodila trud. Byli plni žalu, úzkosti a zmatku, rady nevěděli sobě odnikud. Staříkové oba poplakali s dcerou, hned ji konejšili a hned v nový strach s úzkostí ji hnali otázkou svou sterou a v té první chvíli ani na dosah zlé té zprávy náhlé myslit neuměli. Dcera že je šťastna, v přesvědčení tom žili spokojeně, – vždyť ji rádi měli! – a jak z čista jasna uhodí-li hrom, tak jich omráčila zlá ta zpráva bědná... A ta nejistota, kam odejel zeť, nejistota sumy, o kterou se jedná, nač zůstala dcera dlužna odpověď, neštěstí, jež náhle řítilo se na ně, kteří mnili se tak býti v bezpečíbezpečí, a jich zaskočilo rázem, nečekaně s bolestí a k tomu s hanbou největší, – vše to bylo kruté, příliš kruté pro ně! Bez výčitky jedné proti dceři stál 40 otec jako zlomen, starou hlavu kloně, brzy rudnul v tváři, hned se bledým zdál, přešel, opět sednul, nebyl mocen slova, nebyl na otázku schopen odvety. Zdálo se, že raní mrtvice jej znova, jak už jednou bylo, kdysi před léty... V lítosti a hoři, s bolestí a strachem dcera dívala se stranou po otci; úzkost jevila se v pohledu tom plachém. Rozhodli se staří: nutno pomoci, jen co zeť se vrátí... Slíbili tak dceři, slíbili, že zítra přijedou k ní ven, slíbili jí všecko, – vždyť to dítě věří, že neblahou ranou muž je nevinen! A když osaměli, od otce i matky když odjela dcera na svou villu zpět, hlavu obou níže schýlil osud vratký, ucítili oba tíhu starých let, oběma se zdálo, že ta zpráva náhlá je zpráv děsivějších pouhou předzvěstí, že po jejich srdcích úzkost ruce vztáhla, a kol, zcela blízko, chodí neštěstí... IV. IV.
 Přijeli den druhý ke své dceři vdané. Na ruby tam bylo obráceno vše. Z její bledé tváře, celé ustarané četli úzkost novou a ji objavše 41 uslyšeli zprávy, utěšené málo... Věřitelé mnozí včerejšího dne obléhali villu, chvílemi se zdálo, že je to jak vosí hnízdo neklidné. Do té jejich krásné, usměvavé villy přišlo vyděšení, úzkost, žal a strach, lidé praneznámí sem se dostavili, jak by při ohni se bilo na poplach. Rozkřiklo se kdesi, včerejšího rána že pán ujel, prchnul, – divý byl to shon! Mladá jeho žena celá polekána osykou se chvěla – jaká rána: on její šperky všecky, věno její celé odvezl jí s sebou... A zas dál a dál přicházeli jiní, noví věřitelé, k zoufání to bylo, soudný den se zdál. Nevěřila zraku, nevěřila sluchu, zdálo se jí, všecko že je strašný klam. V zoufalství a hoři kreslila si v duchu muže, který ujel, Bůh ví, proč a kam. Naproti mu jela k polednímu vlaku – sama vrátila se. Nastal soumrak už, znovu na nádraží jela, slzy v zraku, vlak se z dálky blížil, – přijel, – její muž nevystoupil ale... Zalomila ruce, vrátila se domů... Celý druhý den v novém rozechvění, neklidu a muce čekala. Dům celý byl tak nekliden,nekliden. 42 K večeru se náhle přihoršilo otci, pomoc lékařova na kvap volána... A zas poplach nový... Starý pán byl v noci stižen křečí náhlou, skonal do rána... V. V.
 A muž nepřicházel... Děl, že přijde zpátky, ale zatím zmizel, Bůh ví proč a kam... Propadl se, zmizel, zašel bez památky,památky. A tu náhle z dálky došel telegram. Počala se chvěti nervosně a prudce – Bože, co jen bude na tom listě zlém? V očích se jí tmělo, třásly se jí ruce, když jej otvírala... Odeslán byl z Brém. Před očima všecky litery jí mizí – čte a čte a vidí: zatčen její choť, její muž tam zatčen s jakous dámou cizí, s kterou vstoupiti chtěl na Lloydovu loď. Leč při zatýkání, než kdo tušil z lidí, postřelil se těžce ranou do prsou. O čemž dáti zprávu úřadům se vidí. Peníze a šperky uschovány jsou... VI. VI.
 Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa zelení tou svěží pohlížela v dál. Ach, dvě celá léta šťastnou se tu mnila, s mužem, který u ní šťastným být se zdál. 43 Jak tu bylo krásně ta dvě celá léta, jak tu bylo krásně ještě před týdnem! A teď ztroskotáno je a po všem veta, – ani truchlit nelze po něm, po bídném! A zas bylo krásné, usměvavé ráno, krásné jitro z jara, všude samý ples, – jen v tom jejím srdci bylo ztroskotáno, zoufale a prázdno, ach tak prázdno dnes! ...A zas do povozu, který čekal na ni u schodiště villy, teď si usedla v smutek oblečená, štíhlá, mladá paní se skloněnou hlavou, v tváři pobledlá. Snad už nikdy více sem, kde šťastnou byla, na vše tato místa nohou nevkročí... S očí zmizela jí zahrada i villa, ale za to slzy vhrkly do očí. Ohlédla se zpátky, a tou hlavou mladou myšlénky tak trudné rojily se dnes... Zaklusali koně stromů dlouhou řadou, kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez. 44
Trojí odjezd.
I. I.
 To bylo v lázních. Známých kroužek malý kol vozu skupil se a čekal na ni. Ji všichni, zdá se, tajně milovali a nemohli to pochopiti ani, že najednou ten smíšek růžolící jim odejdeodejde, jak zmizí paprsk světla – ač o ní zlého nemůže se říci, přec nevědomky všem tu hlavy pletla. Snad každý rád ji míval ze všech hostí pro její vtip. Ji všichni měli rádi pro roztomilé její naivnosti, pro její krásu i pro její mládí, pro její žvatlání i pro smích dětský, pro její nápady i rozmar svěží, jímž záhy sobě podmanila všecky. Teď bez ní tady zvyknou si jen stěží. 45 Než jaká pomoc? Přišli ještě tedy se pokloniti čtveračce té malé a před odjezdem ještě naposledy ji pozdraviti hodně okázale. Loučení slavné uchystáno pro ni, jak měla by jít na cestu kol světa. A hle, ten diblík s okna se teď kloní a směje se: hle, slečna Henrietta. Svým slunečníkem ku pozdravu mává a v smíchu dí, zář jitra v mladém čele: „Nu, vždyť už jdu, proč nevoláte: Sláva! že zbavíte se svého mučitele? Jen o to prosím: žádných dlouhých řečí a co jen možná, pláče hodně málo, čas kvapí a je vážné nebezpečí, že zmeškám vlak... to za ten pláč by stálo!“ Kynula rukou, usmála se znova a zmizela. Po boku svojí máti, jež ji jak zřítelnici oka chová, pak vyšla ven. Jak uměla se smáti, tak žádný jiný nedoved’ by po ní. A bylo tady věru čemu smát se! Lázeňští hosté hluboce se kloní, jak šel by kolem svrchovaný vládce. 46 Do pláče všichni najednou se dali, jak hezké dítě vycházelo z domu, a koncert byl to věru dokonalý: fanfáry hrůzné vyhrávali k tomu na deštníky i hole. Pochod známý z AïdyAidy hráli a tak s celou duší, že plašili se koně, obě dámy pak ve smíchu si zacpávaly uši. „Napřesrok všecko s úroky vám splatím,“ slečinka řekla. Oči jen jen hrály jí čtveráctvím. Přistoupla k vozu zatím a na rtech úsměv majíc neustálý, všem klonila se, kterým zdejší pobyt tak zpříjemnila kouzlem svého mládí. „Však,“ řekla, „kdo vás nyní bude zlobit? Vy jistě si dnes oddychnete rádi!“ Do vozu usedla si vedle matky, srovnala kytice a z dětských očí v ty květiny se svezl pohled sladký... zpět do kočáru ohlédl se kočí a trhnul uzdou. Povoz hnul se zvolna a společnost se rozstoupila stranou. Tisknutí rukou, přání obapolná: „Na šťastnou cestu!“ „S Bohem, na shledanou!“ 47 Ve voze dámy ohlédly se zpátky – tam nový veselého pláče nával, na pozdrav dámy mávaly tam šátky a kloboukem svým každý z pánů mával. A dlouho stáli tam, až do té chvíle, pokavad cestou, jež se k lesu točí, vzdálený povoz na silnici bílé nezajel v les, kde ztratil se jim z očí. A bylo všem, že pojednou tak cizí ten život v lázních bude, monotonní, cos milého a drahého že mizí a že se všem tu stýskat bude po ní, pro její smích i pro ten půvab dětský, pro kouzlo mladosti, v níž luzná kvetla a kterým sobě podmanila všecky – a zašla teď, jak zajde paprsk světla. II. II.
 O obou damách pochlebnými slovy se mluvilo, pak hovor jinam sveden. „Dnes pojedou prý také doktorovi,“ kterási dáma řekla. Vtipkář jeden, jehožto vtipu nic nebylo svato, si bolně vzdechl: „Věru, to je k zlosti, už celý měsíc počítal jsem na to, že o křtinách se najím do sytosti.“ 48 „Což, vy jen sebe na zřeteli máte a jak byste se ujedl a upil.“ „A nebylo by hezké jedenkráte,“ děl on, jenž kolem sebe druhé skupil, „když nejmladší k nám host by přibyl milý, abychom k poctě mladičkého pána křtinami fádní program oslavili přece jednou zas až do bílého rána?“ Procházkou do lesa šli zvolna jedni, lawn-tennis druzí před obědem hráli. Nevelké lázně teprv o poledni se oživily. Všechněch zřetel stálý obrácen ke zvonku jest, kterým vždycky, že oběd hotov, znamení se dává – všem zvuk ten k podivu je sympatický a toužebně jej každý očekává. A hosté v různých skupinách se baví, či zamlkle kol jídelny se trousí. Zvuk lázeňského zvonku pronikavý najednou zní a hladoví ti mnou si radostí ruce: dočkali se tedy, oč celé půldne zápas vedli tuhý. (Šli ke kuchyni ráno na výzvědy a zvěděli, že dnes mít budou pstruhy.) 49 Po jídle jedni sedli k černé kávě ven pod kaštany, kde byl chládek milý. Kdes ozval se zvuk piana. A právě v tom okamžení u lázeňské villy zastavil prázdný kočár s párem koní. Piano ztichlo na chvíli a hlava jakési krásky z okna ven se kloní a vedle druhá, světle kučeravá. V přízemním okně záclony se zdvihly a zvědavá tam zjevila se očka... Za chvíli doktor, zdravý, mladý, štíhlý, svou žínku vedl, která záhy dočká se největšího štěstí každé ženy, jež miluje a v lásce život nový dá krvi z krve své... On přeblažený k ní cestou mluvil nejsladšími slovy. Pozorně, zvolna žínku svoji vede a štěstí v jeho pohledu se tají, jak dívá se do tváře její bledé... Teď vedle sebe oba usedají. „Já otevru ti slunečník.“ – „Nu, chceš-li...“ Lázeňská služka u vozu se klaní. Dvě starší dámy cestou nyní přešly a podávaly ruce mladé paní. 50 V přízemku sjely záclony zas dolů a povoz hnul se. Doktor sejmul s hlavy. Společnost, která venku u tří stolů se prohlížením došlých listů baví, povstává, dámy „šťastnou cestu!“ přejí. Od vozu paní ustoupily stranou. Jim v pozdrav kyne malá ručka její: „Mé dámy, s Bohem!“ – „S Bohem, na shledanou!“ Zpět do povozu ohlédnul se kočí a koně rozjeli se čilým klusem a záhy povoz druhým zmizel s očí. U stolů bavili se novým kusem, jehožto autorem byl jejich známý a o němž četli v novinách, ó běda, že v Praze propadl, ó Pánbůh s námi, tak hanebně, že říc’ se ani nedá... Dál každý bavil se, jak právě uměl. Spat jedni šli a druzí k lesu spěli. Les nad lázněmi monotonně šuměl a piana zvuk smutný, osamělý se líně nesl žhavým letním vzduchem. Jen stará jedna slečna, zvadlá, malá, před villou seděla a v písku suchém svým slunečníkem cosi rýsovala... 51 III. III.
 K rannímu vlaku čekal povoz třetí. Vše spalo ještě, v časné době ranní nikoho posud venku neviděti a záclona se nepozvedla ani v jediném okně. Svěží ráno bylo a světlo už. Tma do lesů se ztrácí. V korunách stromů jásavě až milo kol zpívali a cvrlikali ptáci. Tak slavno nějak bylo, v kouzlu rána se chvěla píseň jásavá a plesná, vzduch svěží byl, zem nocí zulíbána jak omlazena budila se ze sna a mohl’s tušit, jak v ní život nový vzrušeně vře a kypí... Háj se vzbouzel a šuměl z hluboka, den červencový se budil plný půvabů a kouzel... Jen v lázních spali dál. U krajní villy vůz krytý stanul. Náhle bylo slyšet skřípění klíče: dvéře povolily a rozespalý sluha mlčky vyšed, pokynul kočímu. Šli do vnitř síně a odtud potom vynášeli k vozu cestovní vaky, všecko mlčky, líně, vše tiše, bez řečí a bez hlomozu. 52 O rámě opřen staré, vetché paní, muž mladý vyšel z otevřených dveří. Ubohý netušil to z dálky ani, že život jeho podlomený měří lékaři všichni teď už pouze na dny... Jest konec... alespoň ať umře doma... A zachvěl se – byl ranní vzduch tak chladný a cos jak zima chvělo jeho rtoma. Byl ztracen už. Dech všecek jemu scházel, byl od jara tu již, leč kolik neděl na chvíli ani z domu nevycházel, jen když mu lépe bylo, mlčky seděl v lenošce u okna a druhým hostem záviděl v duši své – hle, smích tam zvučí a on tu ve svém pokojíku prostém se bolestnému odříkání učí. A včera – ovšem zdání neměl o tom – děl matce lékař, že je konec všemu, že lidská pomoc marna už... a potom, že lépe bude jí i nemocnému, když budou doma... Uposlechla tedy a jeli. Do vozu jej spíše nesli. Jak mrtvola byl v suché tváři bledý a v rohu kočáru si used’ skleslý. 53 A vedle něho matka jeho stará si tiše usedla... ó tuto chvíli ubohá tušila už v zimě, z jara, však přemoci se měla dosti síly a hovořila s lázeňskou, jež za ní plaid těžký nesla pro mladého pána. I druhá služka přišla k milostpaní a byla celá jaksi ulekána. Na kozlík nyní vyšvihl se sluha. Zpět do kočáru ohlédl se kočí a obě služky, jedna jako druhá, najednou měly zaslzené oči. A povoz hnul se. Obě, jež tu stály, teď polekaně uhnuly se stranou a staré paní „šťastnou cestu“ přály. A nikdo neřekl tu: „Na shledanou!“ V přízemním okně záclona se zdvihla a v téže chvíli sjela zase dolů, jen mžikem se tam jakás hlava mihla. Za povozem dvě ženské chvíli spolu se dívaly a zašly do vnitř villy. Hrčení vozu v daleku se ztrácí... Slavnostně jaksi stromy ševelily a jásavě dál cvrlikali ptáci. 54 Vlaštovka pod dřevěnou římsu vklouzla a vrabců honila se hejna celá. Kol bylo ráno letní, plné kouzla. Tři, čtyři okna se teď otevřela, kdes dvéře skřiply, – v lázních život nový zas počínal. A zpěvné ptačí sněmy dál ozývaly se, – ti ptáci, kdo ví, co povídali si tu nad lázněmi... 55
Pro tebe, mé potěšení...
Dnes už si tě od oltáře jiný domů vede, ale jak já miloval jsem, věř, tak nedovede. Muzika už tobě hraje, celá ves tam běží, ale na mém srdci dneska těžký kámen leží. Nepůjdu se na tě dívat, jak ti věnec sluší, otrávila’s mi, má milá, otrávila duši. Duše má je otrávená a mé srdce pláče, – pro tebe, mé potěšení, zlaté moje ptáče! 56
Ve chvíli rozloučení.
Daleko už není k ránu, daleko k té není chvíli, kdy v červáncích zory jasné měsíc ztrnulý a bílý povybledne, umře, zhasne v nekonečna prostorách. V nekonečnu modra nebe zajdou hvězdy, mléčná dráha. Ale dosud noc a tma je a tma vůkol dosud váhá opustit ty spící kraje, ustoupiti červánkům. A v tom tichu bezehlasém, ve smutku, jenž konce nemá, nad setmělou, spící zemí noc ta mlčící a němá tichými jde kročejemi, než ji slunce zaplaší. 57 Zamlklá a zamyšlená v dálku jde. Tam v dálce zříti světélko, jež do tmy plane. Za noci tam kdosi svítí, jako oko uplakané světélko to hledí tmou. Neslyšnými kročejemi noc jde blíž a kroky staví, ztrnule se dovnitř dívá. Příbytek tam chudý, tmavý a v něm zvolna dohořívá svíce v rudém plápolu. A v něm zvolna dohořívá lidský život... Holé, prázné čtyři stěny vůkol zejí. Matné světlo kmitá, vázne na sinavém obličeji, v noci černých kadeří. Hubené dvě ruce bílé chvějí se, tvář siná, bledá, zkameněl v ní výraz touhy. Mroucí oko vůkol hledá, pohled ztrnulý a dlouhý utkvěl kdesi v daleku. 58 Mlčenlivá smrť kol tiše bez hlesu a zvuku kráčí. Umírá tu mladá žena... A ten, jenž stál u ní, v pláči náhle padnul na kolena, jako dítě zaplakal. Pozvedla se na svém loži, ruku, která zvolna stydne, položila k jeho hlavě. Oko její smutné, vlídné zjasnilo se, namáhavě její rty se usmály. Hleděly naň její oči a v té chvíli jemu znova horoucně a sladce děly víc, než mohou lidská slova, víc, než za ten život celý říci umí lidská řeč. Hleděly naň její oči a ten její pohled dlouhý byl tak plný, plný lásky, plný štěstí, plný touhy, smířený a bez otázky, proč tak mladá umřít má. 59 A v té chvíli zdálo se mu, že ta jeho hlava šílí... Vzpomínal si na to dítě, vzpomínal, v té krásné chvíli kdy to sladké: miluji tě! zašeptal jí poprvé. Vzpomínal a ve svém hoři mohl jenom těžko chápat, že víc jitro lásky není, že je chmurný, těžký západ, že v té chvíli utrpení líbá ji teď – naposled... Naposled... A zdálo se mu, že je krátká chvíle tomu, když ji prvně cestou potkal, kdy ji vyprovázel domů a kdy paprsk lásky protkal duši jeho poprvé... A to drahé čelo její teď se stínem smrti halí a ty ručky, jež tak rády čelo jeho hladívaly, hlavu tu, už prosty vlády, objímají – naposled. 60 A on tady klečí u ní zlomen hořem... Láskou opit druhdy před ní klekal šťasten, její ruky směl se chopit... Bože milý, kde je čas ten, kdy ji líbal – poprvé! Umírá... A její ruka chladná, ledová a těžká spočívá na jeho šíji, pohled její v dálce mešká a tvář její v agonii usmívá se – naposled. Hodiny jdou líně, zvolna, tikot jejich v tichu leká... Se rtů slova šeptem plynou, zrak se dívá do daleka, vteřinu tak za vteřinou život tiše uniká... Mlčenlivá, neviděná smrť se níž a níže sklání: tlukot srdce ještě slyší... Unavené oddychání stále tišší je a tišší. Smrť jde kolem po špičkách. 61 Daleko už není k ránu. Bledne hvězdná dráha mléčnámléčná. A noc, která všecko zřela, zachází ve stíny věčna tesklivá a oněmělá, smutná, tichá, zamlklá. A den mladý vstane z růží a zas, jako z rána vždycky, ptáci budou kolem pěti, – ale tam ten život lidský, který v prázdno věků letí, nevzbudí se s novým dnem... 62
Smutná láska. (Cyklus písní.)
I. I.
 Odkud as láska přijde k nám, tak lidí všech se marně ptám a nikdo z lidí neví. Z daleka někde přiletí, ráj sladký v duši vdechne ti a v záři se ti zjeví. A v srdce se ti nachýlí, sen krásný žiješ na chvíli tak čistý, svatý, ryzí, a když jsi nejvíc touhou vzplál, tě láska toužit nechá dál a zas jak přišla, zmizí... 63 II. II.
 Vzpomínáš si na to, ty mé drahé zlato, vzpomínáš si ještě dnes, na to naše první mládí, kdy už jsme se měli rádi, tak rádi jako dnes? V radostech i bolu chodili jsme spolu, já bych byl ti nebe snes’, na jahodách s dětským plesem bloudili jsme hájem, lesem, tak rádi jako dnes. Zahrádkou i polem trhali jsme kolem pomněnky i modrý vřes, snášeli si modré nebe, rádi byli vedle sebe. tak rádi jako dnes. Ó ty moje zlato, vzpomeneš si na to, až já budu v světě kdes? A co srdce mé si žádá, budeš mne mít věčně ráda, tak ráda jako dnes? 64 III. III.
 Ó podej mi tu drahou ruku svoji, ó nech, ať zlíbám tebe na ústa, my rostli jsme tak jako růže dvojí, jež na jediném keři vyrůstá. Ó nech, ať zlíbám ty tvé drahé skráně, ty věrné oči, jež mám nad vše rád, nuž opatruj tě svatý anděl Páně, já pozdravuji tebe nastokrát! Ó,Ó nechnech, ať zlíbám drahý vlas tvůj hebký a v duši vtisknu si tvou podobu, my v lásce spolu šli jsme od kolébky a v lásce půjdeme až do hrobu! 65 IV. IV.
 Tak tedy s Bohem buď, panenko milá, za vše ti děkuji, čím jsi mně byla. Za lásku hlubokou, kterou jsi měla, za slova upřímná, sladká a vřelá. Za drahé pohledy věrných tvých očí, – naposled šáteček v dálce se točí. Naposled šáteček k pozdravu mává, – zůstaň mi, má milá, věrna a zdráva! Za ním se dívala v slzách a pláči, – šáteček zaniknul, v dálku hoch kráčí... 66 V. V.
 V té zahrádce naší růže vyrůstá, tam mne hoch můj tisíckráte líbal na ústa. V té zahrádce naší vzrostla myrta už, – a já budu tvoje žena, ty můj drahý muž! V té zahrádce naší kvete modrý bez, – modré oči hocha mého, kde, ach kde jste dnes? V té zahrádce naší, břečtan pne se výš, – kdy, ach kdy, můj hochu milý, kdy se navrátíš? 67 VI. VI.
 Má duše tvé je stejně blízká, byť v dálce byl jsi na sta mil, však přece se mně, hochu, stýská, ach, stýská se mi po tobě! A ptáčkem letěla bych k tobě, tě vidět zas, tvůj slyšet hlas, a zlíbati tvé oči obě, jak stýská se mi po tobě. Ó vrať se, ty můj hochu mladý, byť v dálce byl jsi na sta mil, mně bez tebe je smutno tady, ach, stýská se mi po tobě! 68 VII. VII.
 Šla panenka zamyšlená doubravou, žežulka jí zakukala nad hlavou. „Zakukej mi, žežulinko, má mne rád?“ A žežulka zakukala nastokrát. Natrhala sedmikrásky, fialky, pozdravení posýlala do dálky. „Pověz mně, kdy zpět se vrátí milý as?“ Žežulka se neozvala dlouhý čas. „Pověz mně, kdy hoch se vrátí ke mně zpět?“ – Ale žežulky už více neslyšet... 69 VIII. VIII.
 Na nebi svítí hvězdičky, noc tichá je, tak tichá, u okna sedí panenka a z hluboka si vzdychá. Na nebi svítí hvězdičky, a třpytí se a lesknou a s vysoka se dívají v tu dívčí duši tesknou. Dvě hvězdy podle sebe jdou a dívají se dolů, tak od věčna do věčnosti ty hvězdy dvě jdou spolu. A vedle sebe svorně jdou, jak milencům se sluší a já mám tebe, hochu můj, tak plnou, plnou duši! Ach, ty dvě malé hvězdičky, to láska naše mladá, – a náhle jedna z těch dvou hvězdhvězd, ta jedna dolů padá... 70
IX. IX.
 Ach, proč jen ta rozmarýna rozkvétá, hoch můj milý odešel mi do světa. Hoch můj někde za horami, za lesy, proto, srdce utrápené, smutné jsi. Odkvetla už rozmarýna, pro mne ne, a mé štěstí, srdce mé je zlomené. 71 X.
Hoch bledý smutnou píseň zpíval, nadarmo k milé toužil zas, v jek vichru, v hukot moře splýval ten osamělý hlas. O smutku, který duši chvátí, o vzpomínkách na lásky čas, o štěstí, jež se nenavrátí, zněl osamělý hlas. „Po tobě spínám ruce obě a slzy darmo kanou s řas, – ach, nedoletí, drahá, k tobě můj osamělý hlas!“ V hukotu bouře, vichru jeku zpěv dozněl, Bůh tam duši spas! A umlknul na věky věků ten osamělý hlas... 72 XI.
Šel hledat štěstí v cizí dál, za moře, hory, doly, na lásku svou tam vzpomínal, – a srdce, srdce bolí. Šel hledat štěstí v cizí zem, za moře, hory v dáli, však štěstí, štěstí bylo snem, jen slzy v očích stály. Do dálky hledí smutný zrak za moře, hory, doly, a v duši je mu smutno tak a srdce, srdce bolí. Jak v moře kámen hodil bys, hoch smutný v dálce mizí, – hrob chudý zasypali kdys daleko, v zemi cizí... 73 XII.
Prstýnkem s modrým kamenem na ruce zvolna točí,– a Bůh ví, proč v té chvíli jí zaplakaly oči. Prstýnek s modrým kamenem, památka lásky milá, – a Bůh ví, proč v té chvíli až k slzám smutná byla. Ten prstýnek jí podala kdys drahá jeho ruka, – a Bůh ví, proč v té chvíli to srdce v ňadrech puká... 74
Vyhlídka oknem.
Takový smutný den byl, obloha od rána byla zatažena už a každé chvíle drobně pršelo. Takový den byl smutný, zoufalý, kdy tíživá a smutná nálada zapadne maně v duši člověka a člověk, aniž sám by věděl, proč, v takové chvíli náhlé tesknoty zoufalé prázdno cítí v srdci svém, takové prázdno, v němž si připadá, jak celým světem byl by opuštěn a jako všem by bylo lhostejno, i kdyby umřel ve své samotě... I kdyby umřel... Trudné myšlénky jdou hlavou a v tom srdci ozve se dřív nepoznaný pocit lítosti a hořkosti a smutku. Beznaděj své spáry zatne v rozbolněnou hruď 75 a každý nerv, jenž v těle chvěje se, je jako struna příliš napjatá, již někdo ještě více napíná. Takový smutný den byl. U okna nemocný seděl. Venku pršelo a jednotvárný, monotonní déšť bil do oken. A ten, jenž chorý byl, u okna seděl tiše, bez hnutí, jak často sedával. Tak dlouho už byl jako vězeň, stonal od zimy a nepamatoval už více sám, kdy posledně byl venku. Sedával jen u okna vždy tich a zamyšlen a co jím viděl, domy protější a kousek ulice, kam dohledl, to byl teď jeho svět. Co bylo dál, to bylo mu tak cizí, daleké, jak vězni kouzlo zlaté volnosti, o které sní za mříží vězení. Sil jeho ubývalo pomalu, on cítil, kterak cosi strašného mu hlodá v prsou, pocit úzkosti mu otravoval duši, bývalo mu k pláči smutno při té myšlénce, že zdraví se mu stále nevrací a že snad po něm touží nadarmo. 76 A umřít, umřít... nebyl ještě stár, chtěl žít, v něm byla touha života, vášnivá touha po tom životě... Vždy věřil ještě, že se pozdraví, a zdálo se mu, že to právo má, to právo k životu jak ostatní – vždyť přece jenom vždy a každému se nerado a těžko umírá... A on, jak sedával zde u okna, vždy tich a zamyšlen a vždycky sám, žárlivě hledě na ty přešťastné, kdo plni zdraví venku chodili, – on, který trpěl ve své samotě, on, který byl jak vězeň spoutaný, jenž hledí na svět oknem žaláře, on zamiloval si tu vyhlídku, jíž viděl na protější velký dům. V posledním čase tam se zjevila půvabná dívčí hlava, stalo se, že tam to dítě, plné života a svěžesti, – a zde ten nemocný že pohleděli oba na sebe... a jemu zdálo se, že okřívá, že sladká naděj se mu navrací a v jeho chudou, tesknou samotu že padl náhle světlý paprslek. 77 A zdálo se mu, že tím paprskem se celý život jeho vyjasnil i nekonečná vůkol prázdnota – a doufal zas, že bude opět zdráv, a byl tak šťasten při té myšlénce. A stalo se, že ona naproti za květinami naň se usmála – a on byl blažený tím úsměvem, jímž všecka duše jeho okřála. A stalo se, že ráno kynuli na sebe hlavou, němé pozdravy si vyměnili, vroucí pohledy – a pohled z očí toho dítěte byl nemocnému tím, čím vyprahlé je zemi déšť, jímž všecka okřeje. A stalo se, že minul celý den a nespatřil ji ani na chvílichvíli, a tu se zdálo mu, že najednou je kolem všecko prázdné, smutné tak a smutnější, než druhdy bývalo – a tu si uvědomil v duši své, že kdyby ještě zítra celý den ji neviděl, snad ve své samotě by umřel touhou, spatřiti ji zas. 78 A přišla zas a usmála se naň a on jí poděkoval pohledem tak blaženým, jak byl by, ubožák, tím nejšťastnějším tvorem na zemi. A stalo se, že stojíc u okna, snad z koketerie, snad v soucitu, snad v lásce, kterou k němu cítila, snad proto jen, že ji to bavilo, přitiskla něžně růži ke svým rtům a rukou poslala mu polibek. A jemu v tvář se hnala všecka krev a zdálo se mu, že ten polibek horoucí, žhavý cítí na svých rtechrtech, a zdálo se mu, v sladké závrati že umře štěstím příliš velikým... V posledním čase cítil pojednou, že přitížilo se mu na prsou, a ulehl. V těch několika dnech ji nespatřil a jemu bývalo tak neskonale smutno, k zoufání... Jak věčnosť byla každá hodina a po dni nekonečném nastala noc ještě smutnější. Tu v bolesti těch, kdo jsou sami, když jim smutno jest, těch, kteří štěstí vidí z dálky jen a jsou tak opuštěni, vzpomínal 79 na každý pohled sladkých očí té, jež, neznámá, přec jemu stala se tak drahou a tak blízkou, jako vždy se srdci stane bytost předrahá, již nade všecko srdce miluje. Den kolikátý ležel nemocný a opět vstal, přistoupil k oknu zas a v lačné touze oči upíral na okna protější. A minul den a nezjevila se mu. Ve smutku den druhý čekal na ni. Byl to den takový smutný, teskný, deštivý, od rána bylo zataženo už a každé chvíle drobně pršelo. On stále díval se tam naproti, leč po té, kterou viděti si přál a která duši jeho plnila, tam po té nadarmo se díval dnes. A najednou před domem protějším zastavil povoz. Střecha kočáru se v dešti leskla. Potom vyšel kdos a zavazadla podal na kozlík a do vnitř vozu plaid. A za chvíli z průjezdu domu vyšel starý pán a vyšla ona. Byl to jenom mžik, 80 skočili oba rychle do vozu, kočáru dvířka chvatně zapadla a povoz chvílí hrčel ulicí a zanikl. Dál drobně padal déšť... A tomu, jenž tu seděl u okna, se před očima náhle setmělo, takovou náhle cítil prázdnotu a tak mu bylo smutno, smutněji, než kdykoli a lítosť takovou měl v srdci svém, že jeho neznámáneznámá, a přece drahá tak dnes odjela – kam, na jak dlouho, to ví jenom Bůh – a k němu, k němu, jenž tu seděl sám, že nezabloudil pohled jediný, jediný pohled toho dítěte... On dlouho tady seděl u okna a tak mu bylo, jako v chvíli té by byl mu zmizel světlý paprslek, jenž jeho život zlatil nadějí. A bylo mu, že struna napjatá kdes v jeho srdci puká najednou a že je všemu konec. Byl tak sám a bylo mu tak úzko. Hleděl ven a srdce jeho náhlou lítostí se zalilo a oči slzami. 81 A venku, kam se díval v myšlénkách, s té olověné, těžké oblohy, déšť splýval jednotvárný, takový, jenž bez konce se zdá a probouzí ve zcitlivělé duši člověka neklidný pocit náhlé úzkosti... 82 OBSAH. Str. Vzpomínky lásky1 Hráč3 Když včera měsíc plál6 Dnes nepřišel8 Odpoutání12 Oči chudých18 Za těmi okny20 Román dvou šťastných21 Hrdinka naší doby26 Ztroskotáno36 Trojí odjezd45 Pro tebe, mé potěšení56 Ve chvíli rozloučení57 Smutná láska63 I. Odkud as láska přijde k nám63 II. Vzpomínáš si na to64 III. Ó podejmi tu drahou ruku svoji65 IV. Tak tedy s Bohem buď66 V. V té zahrádce naší67 VI. Má duše tvé je stejně blízká68 VII. Šla panenka zamyšlená69 VIII. Na nebi svítí hvězdičky70 IX. Ach, proč jen ta rozmarýna71 X. Hoch bledý smutnou píseň zpíval72 XI. Šel hledat štěstí v cizí dál73 XII. Prstýnkem s modrým kamenem74 Vyhlídka oknem75
E: zd; 2002 [83]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 84