Smutná láska.
(Cyklus písní.)
I.
I.
Odkud as láska přijde k nám,
tak lidí všech se marně ptám
a nikdo z lidí neví.
Z daleka někde přiletí,
ráj sladký v duši vdechne ti
a v záři se ti zjeví.
A v srdce se ti nachýlí,
sen krásný žiješ na chvíli
tak čistý, svatý, ryzí,
a když jsi nejvíc touhou vzplál,
tě láska toužit nechá dál
a zas jak přišla, zmizí...
63
II.
II.
Vzpomínáš si na to,
ty mé drahé zlato,
vzpomínáš si ještě dnes,
na to naše první mládí,
kdy už jsme se měli rádi,
tak rádi jako dnes?
V radostech i bolu
chodili jsme spolu,
já bych byl ti nebe snes’,
na jahodách s dětským plesem
bloudili jsme hájem, lesem,
tak rádi jako dnes.
Zahrádkou i polem
trhali jsme kolem
pomněnky i modrý vřes,
snášeli si modré nebe,
rádi byli vedle sebe.
tak rádi jako dnes.
Ó ty moje zlato,
vzpomeneš si na to,
až já budu v světě kdes?
A co srdce mé si žádá,
budeš mne mít věčně ráda,
tak ráda jako dnes?
64
III.
III.
Ó podej mi tu drahou ruku svoji,
ó nech, ať zlíbám tebe na ústa,
my rostli jsme tak jako růže dvojí,
jež na jediném keři vyrůstá.
Ó nech, ať zlíbám ty tvé drahé skráně,
ty věrné oči, jež mám nad vše rád,
nuž opatruj tě svatý anděl Páně,
já pozdravuji tebe nastokrát!
Ó,Ó nechnech, ať zlíbám drahý vlas tvůj hebký
a v duši vtisknu si tvou podobu,
my v lásce spolu šli jsme od kolébky
a v lásce půjdeme až do hrobu!
65
IV.
IV.
Tak tedy s Bohem buď,
panenko milá,
za vše ti děkuji,
čím jsi mně byla.
Za lásku hlubokou,
kterou jsi měla,
za slova upřímná,
sladká a vřelá.
Za drahé pohledy
věrných tvých očí, –
naposled šáteček
v dálce se točí.
Naposled šáteček
k pozdravu mává, –
zůstaň mi, má milá,
věrna a zdráva!
Za ním se dívala
v slzách a pláči, –
šáteček zaniknul,
v dálku hoch kráčí...
66
V.
V.
V té zahrádce naší
růže vyrůstá,
tam mne hoch můj tisíckráte
líbal na ústa.
V té zahrádce naší
vzrostla myrta už, –
a já budu tvoje žena,
ty můj drahý muž!
V té zahrádce naší
kvete modrý bez, –
modré oči hocha mého,
kde, ach kde jste dnes?
V té zahrádce naší,
břečtan pne se výš, –
kdy, ach kdy, můj hochu milý,
kdy se navrátíš?
67
VI.
VI.
Má duše tvé je stejně blízká,
byť v dálce byl
jsi na sta mil,
však přece se mně, hochu, stýská,
ach, stýská se mi po tobě!
A ptáčkem letěla bych k tobě,
tě vidět zas,
tvůj slyšet hlas,
a zlíbati tvé oči obě,
jak stýská se mi po tobě.
Ó vrať se, ty můj hochu mladý,
byť v dálce byl
jsi na sta mil,
mně bez tebe je smutno tady,
ach, stýská se mi po tobě!
68
VII.
VII.
Šla panenka zamyšlená
doubravou,
žežulka jí zakukala
nad hlavou.
„Zakukej mi, žežulinko,
má mne rád?“
A žežulka zakukala
nastokrát.
Natrhala sedmikrásky,
fialky,
pozdravení posýlala
do dálky.
„Pověz mně, kdy zpět se vrátí
milý as?“
Žežulka se neozvala
dlouhý čas.
„Pověz mně, kdy hoch se vrátí
ke mně zpět?“ –
Ale žežulky už více
neslyšet...
69
VIII.
VIII.
Na nebi svítí hvězdičky,
noc tichá je, tak tichá,
u okna sedí panenka
a z hluboka si vzdychá.
Na nebi svítí hvězdičky,
a třpytí se a lesknou
a s vysoka se dívají
v tu dívčí duši tesknou.
Dvě hvězdy podle sebe jdou
a dívají se dolů,
tak od věčna do věčnosti
ty hvězdy dvě jdou spolu.
A vedle sebe svorně jdou,
jak milencům se sluší
a já mám tebe, hochu můj,
tak plnou, plnou duši!
Ach, ty dvě malé hvězdičky,
to láska naše mladá, –
a náhle jedna z těch dvou hvězdhvězd,
ta jedna dolů padá...
70
IX.
IX.
Ach, proč jen ta rozmarýna
rozkvétá,
hoch můj milý odešel mi
do světa.
Hoch můj někde za horami,
za lesy,
proto, srdce utrápené,
smutné jsi.
Odkvetla už rozmarýna,
pro mne ne,
a mé štěstí, srdce mé je
zlomené.
71
X.
Hoch bledý smutnou píseň zpíval,
nadarmo k milé toužil zas,
v jek vichru, v hukot moře splýval
ten osamělý hlas.
O smutku, který duši chvátí,
o vzpomínkách na lásky čas,
o štěstí, jež se nenavrátí,
zněl osamělý hlas.
„Po tobě spínám ruce obě
a slzy darmo kanou s řas, –
ach, nedoletí, drahá, k tobě
můj osamělý hlas!“
V hukotu bouře, vichru jeku
zpěv dozněl, Bůh tam duši spas!
A umlknul na věky věků
ten osamělý hlas...
72
XI.
Šel hledat štěstí v cizí dál,
za moře, hory, doly,
na lásku svou tam vzpomínal, –
a srdce, srdce bolí.
Šel hledat štěstí v cizí zem,
za moře, hory v dáli,
však štěstí, štěstí bylo snem,
jen slzy v očích stály.
Do dálky hledí smutný zrak
za moře, hory, doly,
a v duši je mu smutno tak
a srdce, srdce bolí.
Jak v moře kámen hodil bys,
hoch smutný v dálce mizí, –
hrob chudý zasypali kdys
daleko, v zemi cizí...
73
XII.
Prstýnkem s modrým kamenem
na ruce zvolna točí,–
a Bůh ví, proč v té chvíli
jí zaplakaly oči.
Prstýnek s modrým kamenem,
památka lásky milá, –
a Bůh ví, proč v té chvíli
až k slzám smutná byla.
Ten prstýnek jí podala
kdys drahá jeho ruka, –
a Bůh ví, proč v té chvíli
to srdce v ňadrech puká...
74