Dnes nepřišel.
Tak divně rozešli se včera,
tak cize, nedbale a chladně,
bez něžnosti a lásky, která
zůstala někde v srdci na dně.
A dnes, – však až se sejdou znova,
však budoubudou, jako byli vždyckyvždycky,
a zase bude něžná slova
jí šeptat hlas ten sympathický.
A bez hněvu, jenž vzplanul náhlý,
zas půjdou spolu, láskou jati, –
to na chvilku se mraky stáhly,
však bouř se kdesi v dálce tratí.
Ta bouře vznikla, přehnala se
jich lásky nebem k vůli změně
a usmíření půjdou zase,
jak chodívali tady denně.
8
Ach, dětinská to byla hádka,
vždyť slůvko někdy na to stačí
– a rozloučili se tak zkrátka –
však tím jen smír dnes bude sladčí!
A ona k němu oči zvedne
a zase před ním zrak ten sklopí
a po té malé půtce jedné
víc nezbude již ani stopy...
Tak šla mu vstříc, kam známá stezka
ji vedla parkem. Až jej potká,
ach, ona vstříc mu půjde dneska
tak jako holubička krotká.
A řekne mu... co vše mu poví?
že stýskalo se jí den celýcelý,
tak jako by se rokrok, a kdo ví,
snad ještě déle neviděli.
A on tak dlouho nejde... Ví-li,
že včerejší ji hněte váda
a že tak jako v této chvíli,
tak neměla jej nikdy ráda?
A řekne mu, když přišla domů,
že zoufalosti byla blízká,
a s usmíváním dodá k tomu,
zda také jemu tak se stýská?
9
A on ji sevře v náruč svoji
a zlíbá, zlíbá její ústa.
A ona jde a v nepokoji
strach mučivý jí v duši vzrůstá.
Což nepřijde-li? V tuto chvíli
by zde již byl, jak jindy vyšed.
V myšlénkách ona hlavu chýlí:
ne, kroků jeho není slyšet...
Jen listí padá tiše k zemi
a po cestách je vítr shání.
Park opuštěný, smutný, němý
a na všem smutek umírání.
A vítr sváté listí žene
a o poslední rve strom chudý.
A ona, oči zaslzené,
dnes prvně jde tak sama tudy.
Ó kdyby náhle zjevil se tu,
tak jako včera, ještě včera!
Tak ukryti zde všemu světu
snad bloudili by do večera...
A řekli by si: „Nikdy více
hněv nevnikne v tu lásku naši...“
A o včerejšku žertujíce
by byli sobě ještě dražší!
10
Leč on tak dlouho nejde dneska...
Už byl by zde, jak jindy vyšed.
V dálku se tratí prázdná stezka.
Ne, kroků jeho není slyšet...
11